čtvrtek 14. prosince 2017

Na poslední chvíli...

Vánoce opět přicházejí a lid obecný, ale i naši politici, dělají s oblibou všechno až na poslední chvíli. Přitom je fuk, jestli se jedná třeba o výměnu řidičských průkazů, nebo o odhlasování něčeho v parlamentu. Moje manželka, jsouc patrně tímto fenoménem rovněž  ovlivněna, si vzpomněla až na poslední chvíli, že by si přála dostat od Ježíška notebook. Zcela cílevědomě si v internetu vyhledala a na papírek pro Ježíška napsala model, jaký by se jí nejvíce líbil, přičemž hlavním kriteriem byla barva klávesnice! Chtěla, aby tato byla určitě barvy bílé a žádné jiné...

Když jsem namítl, že 99% všech klávesnic je černých, vysvětlila mi, že to není jenom její bohapustý rozmar, ale nutnost. V kuchyni či v obýváku, kde bude nejčastěji hrát své „piškvorky“, nebude sedět pod lampou, jako já u počítače, ale na libovolných místech, kde třeba není dostatečné světlo. Černá klávesnice je pak pro ni špatně čitelná, a navíc unavuje oči.
Věděl jsem, že to nebude jednoduché takový notebook sehnat, protože jsem chtěl, aby také splňoval i jiná kriteria, která jsou určitě důležitější. Zároveň jsem ale chtěl splnit její přání a tak, když odjela na nákupy, u nichž jsem kocajdank nemusel asistovat, zavolal jsem své kamarádce do nepohody, Haničce Vajdišové, zvané Blond HaVaj, a svěřil se jí s tímto svým předvánočním problémem.

Hana, ochotná jako vždy, nabídla svou pomoc, že zná kšeft, kde mají obrovský výběr všech možných notebooků, a že mě tam odveze svým autem, takže než přijede manželka domů, budu mít dárek pod střechou! A skutečně, než jsem se nadál byli jsme tam. Řekl jsem prodavači po pravdě: „Hledám pro manželku k Ježíšku nějaký dobrý notebook, který má ovšem bílou klaviaturu a dále bych chtěl, aby měl wifi, AVG a multimedia.“
„S bílou klávesnicí tady ovšem nic nemáme“, zakroutil hlavou prodavač, „ale to je přeci děsně nepraktická barva, proč právě na tom tak bazírujete?“
„Já na tom vůbec nebazíruju, manželka si to přeje, tak jí chci holt vyhovět.“
„Moment, já se ještě zeptám ve skladu“, řekl ten dobrák a odběhl. 

Havajanka se culila: „Všiml sis, jak na mne koukal, připadala jsem mu určitě jako retardovaná, že za mě mluvíš a jednáš ty, myslí si totiž, že já jsem tvá manželka.“
„To snad není pravda, Hani“, řehtal jsem se, „vždyť musel vidět, že jsi aspoň o třicet let mladší než já – ale lichotí mi to! Dobrá, zůstaneme v roli až se vrátí.“
Prodavač přišel s Jobovou zvěstí: „Tak bohužel, s bílou klaviaturou není už ani jeden.“
„To je hrozné“, řekla Hanka otráveně, „pojď, drahouši, pojedeme do jiného obchodu, vím kde mají všechny barvy klávesnic!“ Hned za dveřmi jsme oba vyprskli smíchy.

 V příštím obchodě jsem zopakoval na úvod stejnou větu, že hledám pro manželku k Ježíšku nějaký notebook s bílou klaviaturou, ale hned jsem pro jistotu dodal: „Tato dáma, není moje manželka, to je moje kamarádka, která mi pomáhá vybírat ženským vkusem.“
Jenže tento mladý prodavač, pod palbou mých otázek, se brzy odporoučel, že v těchto věcech nám může lépe poradit jeho starší kolega, specialista na notebooky a došel pro něj. Já jsem si neuvědomil, že tento starší kolega neslyšel můj úvodní projev, až když jsem zjistil, že on také považuje Hanu za moji ženu, mrkli jsme na sebe a nechali ho při tom.
Zřejmě se mu Havajanka líbila, protože mě zcela ignoroval a bavil se jenom s ní. Vysvětlil jí ochotně, že za malý příplatek, bude-li si to ona přát, provede ihned zde na místě celkovou konfiguraci systému, včetně instalace antivirového programu, takže pak doma už s tím nebude mít vůbec žádnou práci. Já jsem byl dobrý jen k tomu, abych to došel k pokladně zaplatit. Když potom řekl, že na to potřebuje tři hodiny času, nechtěli jsme pochopitelně tak dlouho čekat a dohodli se, že si to vyzvedneme až zítra dopoledne.

Druhý den jsme pro vyzvednutí dárku přijeli ovšem už s manželkou a bez Hanky. Pán se na mou ženu divně díval s otevřenou pusou a na její otázku, proč nenainstaloval antivirový program AVG, nýbrž nějaký jiný, odpověděl dost podrážděně: „Ale já jsem to přece včera, manželce - tady pána, vysvětlil a ona s tím jednoznačně souhlasila.“
Má žena se usmála: „Proti tomu nic nemám, jen to, že manželka - tady pána,  jsem totiž já!"

Sláva! ONA stanula ve dveřích...

Už před mnoha lety se pro mne a moji dceru Brigit pootočil svět. Většinou je to v rodinách tak, že se tyto rozrůstají o nové členy pomocí miminek, nebo zužují o ty kteří odešli, buď navždy, nebo rozvodem, což byl náš případ Naše dvoučlenná mini-rodinka se rozrostla o ONU, moji novou ženu Jitku. V té době jsme už devět let žili s dcerou bez její matky, která se odstěhovala za hlasem svého srdce.

U nás jinak všechno klapalo harmonicky dál, dokonce mi jednou dcerka řekla, že její kamarádky jí závidí, že má jenom tátu. Žasl jsem jak to?  Brigita mi vysvětlila, že prý ona si se mnou chodí do italských, čínských a buhví jakých restaurací na obědy a ony musí jíst jenom furt doma! U nás doma zato občas docházelo k drobným kolizím, hlavně na poli stravovacím. To znamená, že jsem někdy opomněl dokoupit různé potraviny. Když se to stalo o víkendu, tak to nevadilo, zajeli jsme si na oběd či na večeři do nějaké restaurace.

Horší to bylo, když jsem k večeři zapomněl koupit chleba, zatímco ostatní věci jako máslo, sýr, salám, vejce a různé konzervy doma byly. Vzpomněl jsem si na text jedné poučné socialistické písně, že bez chleba nelze jíst a bez vody nelze pít, kdo by to řek'? A tak jsem dceru poslal k sousedům si vypůjčit kus chleba nebo toasty, ale když se nám to stalo za pár dní znovu, tak to už mi bylo trapné půjčovat si zase chleba, aby si sousedé nemysleli, že třeba otec prochlastal peníze a dítě, chudák, nemá ani suchej chleba.

Byl večer, tma a obchody byly už dávno zavřené a mě napadlo dojet si 12 km na nádraží do Wiesbadenu, zde byl vždy otevřený kiosk a dalo se tam leccos koupit. Takže jsme si tam s dcerkou vyjeli, dali si příkladně "Hamburgra", nebo tzv. Curry-Wurst, což je opečený buřt s kečupem a karí plus hranolky, nebo croissant plněný sýrem či čokoládou a podobné pochutiny. Chápal jsem, že to není zrovna ta nejzdravější výživa, zvláště ne pro dítě a proto jsem se marně snažil nezapomínat na takzvané potraviny zdravé a mít doma hlavně chleba!

Teprve když vstoupila do našeho života ONA, tj. Jitka, která z ničeho nic stanula ve dveřích a já jí vyprávěl s jakými problémy neustále bojuji, vše se rázem změnilo. Jednou týdně, nejlépe ve čtvrtek jsme si vyjeli na velký nákup a pak bylo po celý týden doma všechno, až na několik zapomenutých maličkostí a ty žena dokoupila cestou z práce domů.
Od té doby máme doma všeho dostatek až přebytek, ale nejen co se potravin týče, nýbrž i kosmetické a hygienické potřeby, pasty na zuby, kartáčky, jakož i ubrousky, mýdla, žárovky různých Wattů, i baterií různých velikostí do všemožných ovládačů. Jen hřebíky, šroubky, vrtáky a vůbec věci technické si musím hlídat sám, což zůstalo taky dodnes problémem.

Žena mi to vysvětlila vědecky, takzvanou druhou nervovou signální soustavou, která mužům často chybí. Já prý zjistím, že musíme něco koupit teprve v momentě, když to nutně potřebuji. Ona jako žena, vždycky počítá s tím, že občas nečekaně něco dojde, třeba praskne žárovka a proto ji má chytře doma v zásobě, jakož i všechno ostatní. Takže když nečekaně vypnou proud, nevadí, máme zásobu svíček, když neteče voda, máme v zásobě minerálky, když nám dojde chleba, máme housky, rohlíky a toasty a jedině když nám bouchne televize,  musím náš večerní program zachraňovat svými historkami z mého, takřka už předpotopního života...

https://youtu.be/GRWdDeC7lCg

úterý 12. prosince 2017

Krokodýl pana Boučka

Tímto příběhem bych chtěl sám pro sebe oživit vzpomínku na mé tak skvělé rodiče. Zatímco já jsem v roce 1968, hned po ruské okupaci, emigroval do Německa, má sestra se švagrem, pro mě z nepochopitelných důvodů, emigrovali do Jižní Afriky.
Já jsem Německo zvolil jako nejlepší východisko z bolševiky zprzněné země, hlavně proto, že jsem už dost znal němčinu, a že to bylo nejblíže vzhledem k rodičům. Tito, jako penzisté, nás mohli jedenkrát do roka navštěvovat a já jsem je mohl měsíčně finančně podporovat, na což jsem v socializmu nikdy peníze neměl...

Teprve v roce 1976, tedy o osm let později, se rodiče osmělili využít pozvání od sestry do Afriky a přijeli k nám jako obvykle vlakem do Německa a odtud, po odpočinku, letadlem do Johannesburgu. Když se asi za čtrnáct dní vraceli do Prahy opět přes nás, odehrála se tato nikým nenarežírovaná story, ve které hlavní roli hrál, považte, vyřezaný krokodýl!

Máti nám přivezla nějaké africké suvenýry, mezi nimiž byl i krásně vyřezávaný ebenový krokodýl. Otec nám jen vysvětlil, že on nechtěl od sestry žádné peníze, byl vlastně rád, že nemusí nic kupovat, ovšem s jedinou výjimkou. Před odjezdem z Afriky požádal sestru o pět randů a zakoupil v suvenýrech právě takového krokodýla jako máti koupila pro nás. Všichni se divili, pro koho to otec kupuje a on jim vysvětlil, že pro pana Boučka, bývalého kolegu z práce. Praktická máti se prý ještě na místě do něj pustila: „Tak dětem jsi nekoupil nic a pro nějakýho Broučka kupuješ krokodýla?“

„Ale mamčo, to není Brouček, ale Bouček, chápej, je to můj bývalý kolega z práce.“
„No, a co jako? Pro kolik kolegů a kolegyň bys chtěl kupovat suvenýry v Africe?“
„Jen pro tohodle jednoho, víš, já jsem byl jednou u nich doma na kafi, bylo to před odletem sem do Afriky a paní Eva Boučková, mimochodem velice jemná dáma, mě požádala, jestli bych jim nedovezl nějakou maličkost jako suvenýr z Afriky, kam se určitě nikdy v životě nedostanou. Tak jsem jim to slíbil, to je závazek, který musím splnit.“
„Nójo, paní Broučková je holt nejdůležitější“, poznamenala matka. „ale tos nemoh‘ koupit něco jinýho, třeba za dva randy?“
„Já jsem koupil o něco menšího krokodýla než je tenhle tvůj pro Mirka“, řekl otec provinile.
„To tedy ne, ten tvůj je přesně ten samej jako tenhle!“

Vložil jsem se do debaty: „Lidičky, nehádejte se, vždyť je to jedno, já jsem šťastnej jak blecha, že mám krokodýla jako ta, pro mne zcela neznámá kráska, paní Eva Broučková!“ 

Načež otec vybalil ze svého neceseru s holením v ubrousku pečlivě zabaleného krokodýla a postavil ho na stůl vedle mého. Byly to dvě totožné kopie až na maličkost, ta otcova měla ulomenou zadní pravou nožičku. Otec zbledl a zakoktal: „Ta-ak - a co teď? To přece nemohu darovat Boučkovům! To je děsně, příšerně trapné, něco takového darovat!“ Můj svědomitý otec byl očividně zoufalý. Máti suše mínila, že ti Broučkovi můžou být rádi, že vůbec něco dostanou - a čert vem nožičku!

Nakonec jsem musel zasáhnout já. Za matčina protestu jsem otce uklidnil tím, že jsem si s ním ty krokodýly vyhandloval, takže dodnes mám doma toho mrzáčka s poloviční nožičkou, který má pro mne tím větší cenu než ten druhý.
Onoho intaktního krokodýla má patrně někdo z dědiců manželů Boučkových. Takže otcův šílený problém byl vyřešen a všichni byli nakonec spokojeni...


neděle 5. listopadu 2017

Tajný plán XYZ

Jednou když jsem přišel z práce domů, všiml jsem si, že v předsíni na zemi leží nějaká fotka. Byla na ní jakási ležící žena v posteli, zvedl jsem ji a volám na dceru: "Brigit, co se to tu válí na zemi za fotku?"
Brigita vyběhla ze svého pokoje: "Ajó, papá, to je Frau Johansen, máma od Lindy, podívej, tady je eště jako bruneta, teďuž je sice blond, ale to je jen tak vodbarvená, víš..."
"No a co má bejt?" řekl jsem tázavě.
"Ona by se tě chtěla na něco jako optat, papá, a proto se tě mám já zeptat, jestli ti může dnes večer zatelefonovat?
"To nechápu, co je to za ženskou a co mi asi tak může chtít?" divil jsem se. Brigita mi to začala vysvětlovat detailněji. "To je přece Frau Johansen, máma od Lindy a ona má taky problém s matikou jako já..."
"Furt nechápu, Brigi, jakási  Frau  Johnson, kterou neznám, má jak říkáš obarvené vlasy a problém s matematikou? Je mi jí líto, ale víc pro ni nemohu udělat!" 
"Ne, papá. Frau Jo-han-sen nemá problém, ale Linda, tu přece znáš, moje kamarádka, ta má problém s matikou!"
"Aha, Linda, pozor, to není ta černovlasá Alex, ani ta ubrečená Heike, ale ta Linda, je aha, co nosí tu mašličku ve vlasech, jo?"
"Jo, papá, a ta Linda je taky tak blbá na matiku jako já a když jsem jí říkala, že mně doučuješ, a ze čtyřky jsem se už zlepšila na trojku, tak ta její máma se tě chce zeptat, jestli bys tu Lindu neučil taky, zároveň se mnou, že by ti to zaplatila," vysypala ze sebe Brigita.
"Samozřejmě, že ji vezmeme, proč ne, ale bezplatně..."

A tak se rozjely u nás, vždy v pondělí a ve čtvrtek večer, od sedmi do osmi kurzy matematiky. To jsem ale ještě netušil, že ty dvě čtrnáctileté holky si spolu domluvily takzvaný "Tajný plán XYZ". V podstatě se jednalo o to, že Linda se rozhodla utéct z rodiny pryč, protože její otec, když přišel k nim na návštěvu a matka na Lindu žalovala, že moc zlobila a bůhví co všecko, začal na ni otec najednou řvát a když mu odmlouvala, vrazil jí pár facek. Linda se zatvrdila vůči rodičům a Brigita byla shodou okolností u toho, když plačící Linda křičela na rodiče: "Já tady u vás nezůstanu, vy ste na mné zlí!"

"A co budeš asi dělat, kam půjdeš? A kde budeš bydlet?" ptal se jízlivě táta. A Linda řekla: "Já poprosím pana Tomse, aby si mě adoptoval a budu bydlet s Brigitou u nich. Herr Toms nikdy Brigitu nebije, on je na ni hodnej a chodí s ní hrát minigolf do Wiesbadenu a k Italovi nebo k Číňanovi s ní chodí na večeři!"
Když mi tohle všechno na konci první hodiny matematiky obě dvě dívky svěřily, a že to je jejich tajný plán, nevěděl jsem v první chvíli, jak mám té Lindě  říct, že to je všechno neproveditelný nesmysl, i když mi to lichotilo. 
"Tedy, to je pro mne velké uznání, Lindo, a to jsi myslela vážně, nebo to bylo jen tak řečeno ve zlosti?" zeptal jsem se.
"Ano, to myslím moc vážně", řekla plačící Linda, "prosím vás, nechte si mně adoptovat! Táta mě furt bije skoro pokaždé když přijde k nám domu na návštěvu!"
"No, víš, papá, já bych byla taky ráda, spaly bysme s Lindou v mým pokoji..." ozvala se Brigita.
"Děvčata, uvažujte, teď jako dospělé. To přece nejde. To je tak: zaprvé, s adopcí by museli souhlasit oba rodiče Lindy, o čemž pochybuji.  A zadruhé by mi soud Lindu nesvěřil, to bych musel být ženatý a mít vlastní úplnou rodinu. Na to jsou celkem přísné paragrafy."
Zdálo se, že to dívky pochopily, ale netušil jsem, že si z toho vzaly jako resumé nový úkol, zařídit to tak, abych se já oženil s Lindinou matkou. Pak by bylo rázem po všech Lindiných problémech.

Když se příště na toto téma obě dívky znovu radily, Brigita začala pochybovat: "Ty, Lindo, já se bojím, že by papá nesouhlasil, brunety se mu sice líbí víc než blondýny, ale on se už vůbec nechce ženit."  Linda byla mazanější: "Koukni, to by se dalo nějak zaonačit, přesně jak v jednom filmu. Oni dva by se někde sešli sami bez nás a bylo by to v noci. Aby to bylo hodně romantický, byla by tam hudba jako k tanci, takže by u nich začaly působit hormony, aby se začali líbat. A pak už to není problém, aby byla svatba.

Doma pak řekla Linda své mamince sladkým hlasem: „Mami, tady ve vlasech u pěšinky je vidět, že máš ve skutečnosti hnědý vlasy. Proč si je furt odbarvuješ, když ti to takhle nesluší?“
„Prosím tě, jak jsi na to přišla, každému se to takhle líbí mnohem víc“, oponovala matka.
„No, třeba táta od Brigity říkal, že tmavé vlasy by ti slušely líp!“
„To nechápu, vždyť mě skoro vůbec nezná. Když se potkáme třeba v Edece, tak kromě pozdravu ani nepípne. A že by ho zajímaly moje vlasy?“
"No, ukázala jsem mu tu tvoji fotku, víš, tu jak jsi byla nemocná v posteli, ještě s tmavými vlasy a moc ses mu líbila!"
"Cože, ty jsi mu ukazovala moji fotku v posteli? Dítě, jsi ještě k zachránění? Jak jsi na takovou pitomost přišla? To snad není pravda, jak já teď před ním vypadám, že mě nabízíš jak na perským trhu! To se mu musí ihned vysvětlit!" a jala se vytáčet telefon: "Haló, to je Herr Toms? Tady Nicol Johansen..."
"A už to jede!" pomyslela si spokojená Linda, "teď ještě, aby se projevily ty hormony..."

Během našeho telefonátu bylo dohodnuto, že pozítří večer přijdou paní Nicol s Lindou k nám, na improvizovaný matematicko-seznamovací večírek. Paní Nicol poslechla svou dceru a nechala si obarvit vlasy na svoji původní barvu. Brigita ještě honem donesla něco sladkého ke kafi od cukráře a jinak se grilovaly steaky na balkoně, popíjelo se Chateauneuf-du-Pape a zobalo se kešu a sýrové jednohubky. K tomu hrála v pozadí z magneťáku má favoritní hudba od Cole Portera a Duke Ellingtona. Nakonec byl koupený dortík a káva.

Dívčí "Tajný plán XYZ" byl úspěšný čtyřnásobně. Nikdo z nás o něm nechtěl mluvit. ale každý z jiného důvodu: Linda byla ráda, že se to takhle rozjíždí a nerada by to zakřikla, Brigita byla ráda, že se na ni nezlobím a já jsem byl rád, protože jsem o jakékoliv svatbě nechtěl nic slyšet.  I paní Nicol byla spokojená, protože o tajném plánu dívek neměla nejmenší tušení.
A tak nakonec to skončilo happyendem: Obě holky Brigita i Linda, po mých matematických kurzech doučovacích, zvládly matiku do konce roku na dvojku a my s paní Nikol jsme se zkamarádili..! 


čtvrtek 26. října 2017

Leden chladný, ne však ta žena

Byl právě takový neslunný, zapšklý leden a navíc s těžkým, mokrým sněžením, kdy Janova skoro dvanáctiletá dcera odjela se svou kamarádkou a jejími rodiči na lyže do hor, do švýcarského Davosu. Jan se nemohl uvolnit z práce a zůstal tedy najednou v bytě sám, což byl pro něj dosti nezvyklý pocit. Nebyl to přímo strach ze samoty, ale nebyla to taková pohoda, jako když bylo vše v každodenním normálu. Napadaly ho černé myšlenky, aby se tam dceři něco nestalo a zároveň to sám sobě vyvracel, že to je pitomost, ale přesto na něj doma všechno padalo. Tu uviděl na koberci v jejím pokojíčku sponu do vlasů, tady zase našel v koupelně její neuklizenou blůzku, a tak se mu několikrát denně vracel ten nepříjemný pocit všelijakých, v jádru až nesmyslných, obav.
Tento večer Jan právě trochu poklimbával u "napínavé" televizní detektivky, takže i sám Herkule Poirot se divil, jak může někdo spát při jeho strhující detektivce? Vtom Jana vzbudil zvonek u dveří. Dezorientován, nevěda v první chvíli co se děje, pohlédl na hodiny a viděl, že je devět a nějaká ta minuta. Znovu ho zaplavil ten divný, nepříjemný pocit a hlavou mu projela dnešní zpráva v novinách o takzvané bandě Baader-Meinhof, která řádila v Německu děsným způsobem a měla na svědomí mnoho lidských životů. 
Byla to komunistická teroristická organizace fanatiků, kteří si sami říkali, že jsou anti-imperialistickou frakcí Rudé armády.

Když byli třeba na útěku před policií, přepadli a povraždili pokojné občany jen proto, aby se schovali v jejich bytě. Jan dostal opravdový strach, nenapadal ho nikdo, kdo by ho mohl v tuto dobu navštívit? 
Zvonek se opět ozval a on tiše došel až ke dveřím a opatrně odsunul víčko kukátka. To, co spatřil ho uklidnilo, ale nic neobjasnilo. Stála tam jakási jemu naprosto cizí, neznámá, ale pohledná, zasněžená dívka. V ruce držela něco jako knihu, že by to byla zbožná Svědkyně Jehovova, provozující podomní prodej svatých knih?
Pootevřel dveře a ta neznámá promluvila tichým, altovým, sametovým hlasem: „Dobrý večer, moc se vám omlouvám, že přicházím tak pozdě, ale mám poruchu na autě, musela jsem ho nechat opravit u zdejší pumpy Shell, což mě zdrželo skoro dvě hodiny a výsledek je ten, že to stejně bude hotovo až zítra dopoledne, promiňte...“
„Slečno, to vám rád věřím, jenže vůbec nechápu, proč mi to všechno vyprávíte, vy mě snad znáte?“, snažil se Jan pochopit smysl její návštěvy.
„Ano, vy jste zajisté Herr Nebesky, a já jsem to napsala Dagmaře, že dnes přijedu, na ty její narozeniny, ona to ví, zeptejte se jí, já jsem její kolegyně v práci Adrien Baumann...“
„Slečno Adrien, to je pro mne překvapení, Dagmar se totiž hned po Silvestru, kdy jsme se po krachu rozešli, odstěhovala ke svým rodičům do Frankfurtu a nic mi o vás neřekla, ale pojďte dál, ať zde nestojíme takhle mezi dveřmi.“ Načež ji zbavil nalepeného sněhu na kabátě i na baťůžku a čepičce, rozvěsil jí mokré věci v koupelně na sušáku, nabídl jí kávu a croissanty se šunkou a ona mu zatím vylíčila své trampoty s autem. 
Prý to začalo z ničeho nic škytat a všelijak poskakovat, načež to zhaslo a chcíplo docela. Měla ale štěstí v neštěstí, stála na dohled od benzinové pumpy. Došla tam a moc hodný pan opravář její auto odtáhl do dílny a začal tam něco kutit, což trvalo dost dlouho a nakonec jí řekl, že si musí někde opatřit nějaké náhradní kdovíco, ale zítra dopoledne to bude hotové. Zeptala jsem se ho na cestu k vaší adrese, co jsem měla od Dagmar, a on mi řekl, že vás zná, a že je to jenom pět minut chůze. A tak mě tady máte, ale já nechápu proč mi to proboha ta chaotická Dagmara neřekla, že už zde nebydlí?“
„A vy s ní pracujete v jedné kanceláři?“, divil se Jan.
„Ano, jenže ona není v práci, má ještě i tento týden dovolenou. A proč se aspoň ta husa neozvala na můj dopis, abych sem nejela zbytečně?
„To vám, Adrien, nezodpovím, vím jen to, že náš vztah skončil s minulým rokem.  Byla jste taky na silvestrovském večírku vaší firmy?“
„Ano, tam jsme spolu mluvily a ona mne pozvala na tento víkend 10.-11.ledna na své narozeniny, sem k vám do této pustiny. Říkala, že jste společenský typ, a že budete jistě rád...“
„Hmm, tak to vidíte, pár dní od Silvestra a všechno je jinak, ovšem že budu rád, to uhodla. Víte, ona nemá řidičák a tak jsem ji tam na ten večírek odvezl v osm hodin večer s tím, že mi brnkne domů, v kolik mám zas pro ni přijet a když nebude volat, tak to znamená, že mohu jít spát, ona se tam ještě zdrží a vezme si taxíka. Čekal jsem do dvou hodin a ona přijela přesně ve dvě, ale až na Nový rok odpoledne a to se mi kupodivu ani trochu nelíbilo.“
„A mně to bylo hned nápadné, že se nějak moc dobře baví celý večer s Detlefem!“
„Ano, ona mi to řekla, že se do sebe zamilovali s jakýmsi Detlefem, a tak jsme náš vztah, po půlročním trvání, bez dlouhých procedur a ke spokojenosti obou stran, ukončili.“
„Hmm, k tomu není co dodat“, poznamenala suše Adrien.
„Ale obraťme list, Adrien, je půl jedenácté, co říkáte tomu, že bychom šli trochu spát. Máte tři možnosti si vybrat komnatu, pojďte, provedu vás bytem. Jednak tedy, je možnost spát zde v obýváku na tomhle gauči, za druhé vám ukážu lůžko mé dcery, v jejím pokojíčku. Ona je právě někde v Davosu, takže ho nepotřebuje, a last but not least, je možnost čistě teoretická, spát se mnou v ložnici, což si vám netroufám navrhnout, rozhodněte sama...“

„To je tedy těžká volba, ale šalamounsky řečeno, toto rozhodnutí dle protokolu patří vždycky hostiteli. Host pak má dvě možnosti, buď nabízené přijmout, nebo si vyhledat jiný hotel."
"Výborně, tak já vám nabízím spát se mnou ve vší počestnosti v ložnici - a co vy na to, Adrien?"
"Óh, kde bych teď v této pozdní na noc chvíli, v mrazu, sněhu a nepohodě našla něco jiného?", zvolala pateticky Adrien.
"Díky nebesům, že tak intenzivně chumelí", řekl Jan, obraceje oči do stropu, načež se oba se na sebe zkoumavě podívali a on jí políbil ruku. 
"Ano, stali jsme se oba hříčkou počasí a náhodných okolností, za to přeci nikdo z nás nemůže", dodala Adrien nejprve vážně, ale pak se tomu oba rozesmáli - a při té příležitosti...

https://youtu.be/cRWrKX4r6Q0

středa 25. října 2017

Dvojník imbecil

„Můj milý mužíčku", uvítala mě po příchodu z práce má žena Hana v negližé, "představ si, ta šílená náhoda, že já jsem objevila, že máš dvojníka! Tedy, jestli podobou, to nevím, ale jménem určitě!"
"Pak asi máš na mysli jmenovce, nikoliv dvojníka. To je totiž tak, že pravý dvojník vůbec neexistuje, jenom ve filmu a tam ho hraje tentýž herec, coby dvojroli. Dokonce i jednovaječná dvojčata nejsou stoprocentně identická, ale je to oblíbená finta v románech a filmech, viz: Dvojník ze Sonory."

Pust mě ke slovu, abych ti to mohla konečně říct, co jsem dnes zažila. Prostě, já jsem si zajela do toho nově otevřeného obchoďáku, že si koupím nějaké letní šaty, protože nemám co na sebe..."
"No, jak koukám tak to souhlasí, ale doufám, žes nebyla takhle na lehko i v tom krámě!"
"To néé, ale nelekej se, nic jsem si nakonec nevybrala. Ovšem, stala se mi taková zajímavá zajímavost. Když už jsem byla na odchodu, tak ještě v tom obchoďáku najednou slyším z jejich rozhlasu výzvu: "Inženýr Miroslav Toms, nechť se ihned dostaví k našemu informačnímu pultu v přízemí. Představ si - jméno, příjmení i titul, všechno souhlasilo!"

„Neříkej, mé jméno skutečně není ani trochu tuctové jako Josef Novák", podivil jsem se. 
„To jsem si taky říkala, když jsem to uslyšela. Byla jsem děsně zvědavá, jak jen ten tvůj dvojník-jmenovec asi vypadá, a tak jsem neodolala a šla jsem se tam na něj podívat."
„Hmm, no a jak vypadal, byl mi aspoň trochu podobný, nebo byl naopak fešák, jak se patří, či snad vypadal jako buran?"
„Nijak nevypadal! Ten přitroublej imbecil se ani po třetí výzvě nedostavil a já tam čekala jako blbec aspoň půl hodiny marně!", vyprskla Hana a a ťukala si na čelo.

Změnil jsem toto nudné téma: „Hani, čert ho vem, to není tak důležitě, ale řekni mi raději něco jiného: máš někde u sebe nějakou moji firemní vizitku?"
„To víš, že mám, dokonce několik, pro každej případ," ujistila mě žena.
„Potřeboval bych aspoň jednu nebo dvě, právě dnes jsem totiž vydal poslední čtyři a nové vizitky budu hotové asi až za týden." 
Načež následovalo Hanino hrabání v různých kabelkách a pak zděšený výkřik: „To snad není pravda, vždyť já jsem ztratila peněženku! Asi jsem ji nechala ležet v tom obchoďáku na sedačce v převlékací kabině! No jo, jasně! Už si vzpomínám úplně přesně kde to bylo, musím tam okamžitě zajet zpátky!", rozhodla se Hana. 
„Ty moje blbinko, nebuď labuť, ty si myslíš, že tam ta peněženka bude ještě po takové době na tebe čekat? Znáš naše lidi, ne? Ti jsou přece většinou nenechaví! Ha, ha, ha...", zasmál jsem se ironicky.
„Jak se můžeš tak zlomyslně smát mému neštěstí, víš co jsem v ní všecko měla? Peníze, platební karty, řidičák, občanku, prostě moc věcí..."

„A moje vizitky", doplnil jsem její výčet, „díky kterým mně dnes zavolali z toho obchoďáku do práce. Musel jsem přerušit důležité jednání se zahraničními hosty a dojet pro tuto tvoji peněženku. Prosím, tady je!", řekl jsem dramaticky a vhodil ji Haně do klína.
„Jéé, méďo, takže v tom rozhlase vlastně vyvolávali tebe!", zajásala překvapeně.
„Jakýpak méďo? Prve jsi mě nazvala: přitroublým imbecilem!"
„Odvolávám to - a už nikdy nic takového neprovedu", přísahala Hana.

Jenže jsem měl smůlu, hned příštího dne si přibouchla v kufru auta klíček od zapalování, takže jsem byl nucen jí dovézt z domova její klíček rezervní...


pondělí 23. října 2017

Komplex méněcennosti

Přijde madam k psychiatrovi a stěžuje si mu, že má komplex méněcennosti. Lékař ji pečlivě vyšetří, načež řekne: "Vážená dámo, mohu vás uklidnit, žádný komplex méněcennosti nemáte. Vy jste opravdu méněcenná!"
Ale teď vážně: Vědci zjistili, že příčinou tohoto komplexu není vědomí, že jsem v něčem horší než někdo jiný, nýbrž je to pouze můj handycapový pocit, pramenící z toho, že bych se chtěl rovnat ostatním. Čili mně nevadí třeba to, že nedosahuji takových výsledků v hokeji jako Jaromír Jágr, ale vadí mi, že mám pleš, která mne dělá staršího mezi ostatními. Více než 95% všech lidí, tedy vlastně skoro my všichni, trpíme nějakým komplexem. Ze známých lidí je to ku příkladu Michael Jackson, Angela Merkel, Silvio Berlusconi nebo Napoleon.

Příčiny vzniku komplexu jsou v podstatě u všech lidí stejné. Dotyčná osoba si v duchu neustále myslí: jsem moc tlustá, nebo jsem moc hubená, jsem moc malý, koktám, ráčkuji, mám malé poprsí, nebo mám moc velké poprsí, mám malý penis, mám falešné zuby, mám odstálé uši, mám křivé nohy, mám skřehotavý hlas... atd

Robert Wadlow (viz obr.), nejvyšší člověk na světě, měřil 2,72 m, měl komplex celkem pochopitelný, způsobený nadměrnou funkcí hypofýzy, která ovládá tvorbu růstového hormonu, což vedlo k jeho smrti už ve 22 letech.
Ovšem zdrcující většina všech lidí má komplexy kvůli zcela zanedbatelným maličkostem. Já jsem sám na sobě dvakrát v životě poznal co to je mít takový komplex. Poprvé to bylo ve škole, kdy jsem byl asi po dobu pěti let nejmenším klukem ve třídě. Říkali mi "prcku" a jeden kantor mne dokonce vytahoval za uši, abych prý vyrostl, to mě pekelně štvalo. Teprve až když jsem začal v pubertě rychle růst a přerostl polovinu třídy, komplex sám od sebe zmizel. 

Podruhé to začalo asi v mých 45 letech, kdy mně řídly vlasy a já kupoval všechny možné vodičky a zázračné léky, abych to vypadávání zamezil. Nic naplat, pleš rostla a můj komplex taky. Potom mi jeden holič doporučil tupé a já jsem ho poslechl. Byla to hrozná práce denně nalepovat oboustrannou isolepou, potom to večer zase vyčistit od lepidla a ráno zase to celé brimborium nanovo.
Teprve když jsem jednoho dne přišel do kanceláře bez tupé a nikdo se vůbec nedivil, zeptal jsem se své kolegyně, sedící naproti mne: "Prosím tě, Heidi, řekni mi, co je na mne dnes jiného?" Heidi zvedla oči a podívala se na mne zkoumavě: "Hmm, nevím to určitě ale myslím, že máš dnes novou kravatu, ne?"
Trvalo mi to aspoň tři roky než jsem pochopil, že můj komplex není na hlavě, ale v hlavě. Že sedí hluboko v mozku a tam se mi směje, protože s pleší jsem si stále myslel, že vypadám moc staře a s nasazeným tupé jsem zase myslel na to, zda osoby, se kterými se denně setkávám to už zjistili, nebo to ještě nepoznali. Čili komplex zůstal, jenom se změnil, prostě zmutoval do jiné podoby.
A dnes už dávno vím, že jediné správné je mít své zdravé sebevědomí, být svým nezaměnitelným originálem a dávat si jenom pozor na to, aby se člověk nestal naopak nadřazeným, to by pak bylo něco jako komplex vícecennosti, kterým bohužel trpí mnozí vládní a veřejní činitelé. 

Typickou ukázku takové vícecennosti, předvedl kdysi premiér Topolánek, když po sestavení vlády prohlásil, že jeho kabinet má samé vysoké osobnosti, průměrná výška jeho ministrů je prý 188 cm! (A to ještě paní Parkanová jim zkazila průměr). To je totiž informace s naprosto nulovým obsahem, národ přece chce mít vládu z čestných a inteligentních občanů, což s jejich tělesnou výškou nemá vůbec nic společného! Kéž by místo tohoto nabubřelého prohlášení býval řekl: "V mé vládě nesedí žádní neseriózní převlékači kabátů, žádní tuneláři a žádní zkorumpovatelní lidé." 
A když bychom zjistili, že mluvil pravdu, tak bychom mohli říct: "Ten Topolánek je jednička!"

pátek 20. října 2017

Tante Emma Laden (obchůdek tety Emmy)

Tante Emma Laden, je v Německu něco jako „terminus technicus“ pro nostalgické, malé obchůdky, jako byly kdysi. Zdá se, že nejsou ještě docela na vymření, naopak stále přibývají. Lidé si uvědomují, že tyto obchůdky mají něco do sebe, totiž daleko lidštější atmosféru, než ony gigantické, anonymní hangáry různých Mega- Super- Hyper-marketů, kde se člověk cítí být ztracen mezi vozíky a regály s horami zboží. Ono to je v životě tak, že to, co je praktické a ekonomicky výhodné, nemusí ještě být pro kupujícího právě to nejlepší. Trocha té nostalgie nikoho nezabije...
Když si třeba vzpomenu, jak jsem chodil, coby pětiletý s maminkou nakupovat do obchodu paní Divíškové v Kuklenách v Hradci Králové, tak to byl pro mne zážitek, který si pamatuji celý život. Ta laskavá paní mi vždycky dala něco do ruky, třeba lízátko, nebo mandlový věneček a já samozřejmě ani nevím, jestli jí za to máti něco platila, nebo byla-li to její reklama. 

Když už jsem pak byl větší a chodil do školy, bydleli jsme v Praze Podolí a máti mě občas poslala pro to, co při svém nákupu zapomněla. Paní Pečená měla malý krámek v garáži vilky, kam jsem chodil rád, protože ta dobrá paní mne vždycky chválila, že pomáhám mamince s nákupy, říkala mi „mladý pane“ a vždycky mi něco dala, tak říkajíc od cesty. Nejčastěji jsem dostal „Sisi“, což byla ovocná karamela. Jednou jsem měl koupit margarin „Sana“ a dojel jsem si do krámku na tříkolce. Sanu jsem dal do síťovky a tu pověsil na řidítka. Jenže než jsem dojel domů domlátila se ta krychle margarinu o přední vidlici tak, že se z ní udělala, napolo rozbředlá skoro koule, za což jsem dostal, namísto pochvaly, vynadáno. 
Jindy zas mě matka poslala do krámku k paní Jochalové. Ta mně utkvěla v paměti tím, že byla moc malá, skoro jako já a na věci ve vyšších regálech nedosáhla, ale věděla si rady. Měla takový dlouhý řeznický nůž a když se jednalo třeba o kostkový cukr v krabici, tak tou špičkou nože tu krabici jakoby trochu napíchla zespodu, povytáhla z regálu a nechala si ji spadnout do náruče. Byl to skoro ekvilibristický kousek. Když se ale jednalo o něco těžkého, jako donést ze sklepa pytel brambor, tak si zavolala na pomoc manžela, pana Jochala a mne překvapovalo, že na něj zásadně volala: „Jochalé pocém!“

Do mlékárny jsem chodil nejradši. Tam to vonělo čerstvým nalévaným mlékem a tvarohem. Paní Hájková se mi líbila, byla podobná české herečce Heleně Bušové. Skončila však chudinka špatně, byla jednou z prvních obětí v pražské revoluci v květnu 1945, když vyběhla před krám, aby rychle stáhla roletu, dostala zásah ručním granátem do břicha. Byla na místě mrtvá.
Za komoušů začaly soukromé krámky postupně mizet a nahrazovaly je prodejny s uměle vytvářenými zprzněnými jmény, jako: „Narpa“, papírnictví, „Chemodroga“ byla drogerie, „Masna“ bylo řeznictví, „Hygie“ byl holič a kadeřník, "Čepkodruž" bylo družstvo výrobců čepic, "Mototechna" auto-moto-velo servis atd...atd...

Teprve v emigraci jsem si mohl znovu zajít nakoupit do soukromých obchůdků a pokud to nebylo nevyhnutelně nutné, stranil jsem se obchodním řetězcům. Samozřejmě chápu, že když má někdo početnou rodinu, že vezme auto a jede na veliký nákup. Já jsem toho tenkrát tolik moc nevařil a byli jsme s dcerkou jen dva, tak jsem si mohl dovolit ten luxus nakupovat v malém krámku Tante Emmy. Tam si člověk mohl popovídat o jejím zboží, co by mi doporučila a co bych měl bezpodmínečně vyzkoušet.
V Německu jsem si zvykl, že si lidi v pátek vzájemně popřejí hezký víkend, takže když jsem se pak vrátil do Česka a řekl kasírce v Hypernově, že jí přeji příjemný víkend, zatvářila se ještě víc opuchle než už byla a řekla: „Jakejpak, hezkej víkend, já tady budu tvrdnout celou neděli...“
Pomyslel jsem si jen tak pro sebe: "Jó, lidi jsou zde hlavně praktičtí a nějaké mezilidské konvence se tu už dávno nenosí..." Uvědomil jsem si, že jsem doma de facto exotem.
https://youtu.be/dLGbQpj0PZI

neděle 17. září 2017

Proč se lidi až chorobně nenávidí?

Když mi nějaký grázl vypáčí dveře od auta, aby mi mohl ukrást z palubní přihrádky dvě audiokazety a pytlík cucavých bonbónů, čímž mi způsobí škodu za vícero tisíc, popadne mě vztek a chtěl bych ho s chutí nakopat do dolních zad. To je nenávist omluvitelná, vzniklá momentálně vůči naprosto konkrétnímu odpornému zloději.
Když ale někdo někoho nenávidí z principu, aniž by ho znal, jen proto, že dotyčný je třeba Pražák, nebo je jiné rasy, jiné národnosti, jiného náboženství, jiného pohlaví, nebo je fandou jiného klubu či partaje, nebo je prostě jen příslušníkem jiné generace, pak se jedná o nenávist chorobnou, patologickou. Takováto nenávist, cíleně vypěstovaná v nás za 40 let komunismu pod heslem „třídní nenávist“, přežívá v nás bohužel dodnes a dědí se z jedné generace na druhou. Tato nenávist je vždycky podložena strachem z kohosi, aneb z čehosi, co nás, čistokrevné Čechy, neustále ohrožuje (!).

Třetinu svého života jsem prožil v Německu a měl jsem tedy možnost poznat mentalitu německou. Zdrcující většina Čechů nemá ráda Němce a když se jich ptám proč, tak z jejich odpovědí vyplývá skoro vždycky totéž: nacizmus. Ale nacizmus je vlastně jen jiná mutace nám všem dobře známého socializmu, jenže švihnutého slovem národní. Protože Němci jsou osmkrát větší národ, než my, nedá se shrnout jejich mentalita do jednoho pytle, ale dá se rozdělit do tří hlavních, naprosto odlišných druhů: západo-německá, jiho-německá (bavorská) a východo-německá (prušácká).

Já jsem nejlépe poznal tu západoněmeckou, která je mi sympatická a která je vyloženě pohodová. Ten nepopsatelný pocit bezstarostnosti, který teprve v posledních dvou letech začal mizet, tak jako v celé západní Evropě, pod vlivem novodobého stěhování národů, je jak pevně doufám záležitostí přechodnou, dočasnou. Ta německá všeobecně dobrá nálada třeba o karnevalech a jiných slavnostech je opravdu záviděníhodná. Většina Čechů ovšem poznala, pod pojmem "Němec", bohužel jen naše příhraniční sousedy, a někdejší soudruhy Němce východní. Jejich, z historie notoricky známou výbojnou prušáckou mentalitu, zasmrádlou komunizmem, jsme si pak povýšili na mentalitu všech Němců. To je to, proč si já s některými Čechy v tomto smyslu nerozumím.

Kolikrát si lámu hlavu nad tím, proč my nejsme stejně pohodoví jako západní Evropané, a jak by se to dalo změnit, abychom se neustále nepodezírali ze všemožných špatností, abychom se přestali kádrovat, abychom považovali druhé za slušné lidi a zapomněli na pravidlo: "Koho neznám, to je šmejd nebo grázl!" Vždyť přece ta zdrcující většina našich lidí nejsou padouši, ale slušní lidé a přece si nedáme kazit radost ze života kvůli té nesnášelivé menšině. Vím, že to znamená určité riziko, ale i to je lepší nežli vést zpackaný ustrašený život. Já jsem na svoji důvěru v dobro lidí po návratu do vlasti doplatil, mimo jiné tím, že jsem "půjčil" jedné osobě 16.000 Kč a teď teprv vidím, že to bylo na věčné časy. Ale nelituji toho, vzal to ďas! Věřím na dobro v lidech...


Místo toho, abychom se měli rádi a život, který máme jenom jeden, si co možná užívali, tak se často rozčilujeme nad mizérií života. Ale dominujícím faktorem kvality života není jen počet peněz na útratu a naše zdraví, ale i žití beze strachu z pocitu ohrožení od zlodějů, vrahů a nejrůznějších padouchů. My si držíme kapsy a kabelky v hromadné dopravě, my se už bojíme vyjít v noci na ulici a podvědomě se za tmy vyhýbáme parkům a temným zákoutím. Naše děti jsou ohrožovány dokonce i za bílého dne různými dealery a devianty. My se bojíme někde jen tak zaparkovat auto, aby nám nebylo ukradeno, my si musíme všechno stále hlídat a zamykat na deset západů, zkrátka, my jsme si už zvykli na to, že s námi jako neviditelný stín všude chodí v patách podvědomý strýček STRACH!

A přitom naše krásná země má to výjimečné štěstí oproti jiným zemím, že nám zde prakticky nehrozí přírodní katastrofy jako zemětřesení, hurikány, sopky či tsunami. Naše vichřice a zátopy jsou proti tomu jen chabou hříčkou přírody. Nám nehrozí války a prozatím ještě ani teroristé. Jen relativně málo nás ohrožují nakažlivé choroby a epidemie, tak co nám kazí pohodu a radost ze života? Z čeho tedy máme konkrétně strach? Víme to vůbec?
Ano, my máme v první řadě strach sami ze sebe, tedy z lidí. Proto se snažíme mimo jiné, třeba utíkat do anonymity. Jenže anonymita, až do nedávných dob považovaná za charakterovou vadu, je dnes noblesní internetovou nutností. Ovšem tato je dvojího druhu: neškodná a zlá až sadistická. Ta druhá chce lidem škodit a těží ze skutečnosti, že anonym je soudně nepolapitelný. Kolem nás se pohybují dnes a denně anonymní zloději, podvodníci, násilníci, vrazi, pedofilové, devianti, dealeři drog, hackeři, agresivní bulvár atd. Opravdovým problémem této naší české země je obtížná až často nulová vymahatelnost práva, ale to všechno je právě důsledek našeho latentního strachu, který nám našeptává: "Mlč, radši drž hubu, mohlo by to být horší a neangažuj se...!"

Jak se dostat z tohoto srabu? Myslím si, že je třeba hledat a svým hlasem podporovat charakterově stabilní lidi, ne demagogy, křiklouny a slibovače. Pamatovat si, že ten kdo jednou zradil naši důvěru, zradí ji zas. Stručně řečeno: Na místo umanutých partajníků, zvolit více  Masaryků. Věřím, že jen tak, můžeme překonat občanskou ustrašenost, podezíravost a věčné kádrování. To by asi bylo to pravé řešení, pane budoucí prezidente!

čtvrtek 10. srpna 2017

Moje memoáry "Jak jsem...(něco)"

Koho to zajímá? Nevím, ale přesto zde odkazuji na mé různé životní zážitky. Má to pro čtenáře ten plus, že se nejedná o vyfabulované povídky, ale o vyprávění skutečných příběhů z mého neskutečně dlouhého, celkem klidného, avšak pestrého, krásného života. 20 let svého produktivního věku jsem prožil v českém socializmu (1948-1968) a 27 let v německém kapitalizmu (1968-1995)...

Zde jsou odkazy "Jak jsem...(něco)", račte si vybrat:

  1) Jak jsem dělal díru do světa....................prokopáním se zeměkoulí do Austrálie..........Mix
  2) Jak jsem čutal fotbal bez míče................za války totiž neexistovaly kopací míče.........Stalo
  3) Jak jsem se stal lyžařem..........................na Kavčích horách v Praze, dnes ČT.............Stalo
  4) Jak jsem vymyslel návěstí BUDIT...........nebo NEBUDIT moji sestru Blanku................Story
  5) Jak jsem stavěl Most inteligence.............aniž bych prakticky hnul prstem.....................Story
  6) Jak jsem řídil tank T-34............................po pětiminutovém zaškolení na vojně..............Mix 
  7) Jak jsem dělal Bodování žen....................s kolegou v práci, když nebyla práce.............Stalo 
  8) Jak jsem stanoval v údolí Želivky...........dovolená tam, kde už je vše pod vodou..........Story
  9) Jak jsem měl zase Den BLBEC................cestou na randez-vous s dívkou Alenou........Story
10) Jak jsem kupoval podvazkový pás..........v luxusním krámě London, Regent Street......Story
11) Jak jsem se vloupal do hotelu..................hotel Ant.Zápotocký v Mariánkách................Story
12) Jak jsem se stal emigrantem....................když jsem bydlel u budovy Rozhlasu.............Stalo
13) Jak jsem byl objektem plánu XYZ...........pod záštitou doučování matematiky................Mix
14) Jak jsem byl v pytli...................................a proč jsem koupil ženě blůzičku....................Stalo
15) Jak jsem jsem měl tři tchyně.................. Nellu, Jiřinu a Marušku, všechny fajn..............Mix
16) Jak jsem spadl z Marsu............................při prvním kroku po návratu do vlasti.............Stalo
17) Jak jsem byl políben Nymfou............. ....odpočívající tiše na parapetu okna.................Story
18) Jak jsem byl v kadeřnickém salonu....... přestože mám jen pár chlupů na hlavě...........Mix
19) Jak jsem komunikoval s lidmi.................když jsem je chtěl zbavit "blbé nálady"............Story
20) Jak jsem to viděl s odstupem času.........třiceti let a jak to vidím dnes.............................Story

Děkuji mým čtenářům, že mě hojně čtou i když, bohužel skoro vůbec, nekomentují.
Chápu to tak, že v dnešní chaotické době nemá ni-ni-na-ni (nikdo, nikdy, na nic) - čas...