čtvrtek 10. srpna 2017

Moje memoáry "Jak jsem..."

Koho to zajímá? Nevím, ale přesto zde odkazuji na mé různé životní zážitky. Má to pro čtenáře ten plus, že se nejedná o vyfabulované povídky, ale o vyprávění skutečných příběhů z mého neskutečně dlouhého, celkem klidného, avšak pestrého, krásného života.
Půl svého produktivního věku jsem prožil v českém socializmu a polovinu v německém kapitalizmu, jsem potřetí ženatý a mám dvě děti: syna a dceru, čtyři vnoučata a tři pravnoučata. Toť zatím vše...

Zde je desert odkazů "Jak jsem...", račte si vybrat:

1)    Jak jsem dělal díru do světa...........................prokopáním se skrze zeměkouli do Austrálie
2)    Jak jsem se stal lyžařem.................................na Kavčích horách v Praze, dnes sídlo ČT
3)    Jal jsem vymyslel návěstí BUDIT...................či NEBUDIT pro moji sestru Blanku
4)    Jak jsem stavěl Most inteligence....................aniž bych prakticky hnul prstem
5)    Jak jsem řídil tank T-34...................................po pětiminutovém zaškolení na vojně
6)    Jak jsem byl v údolí Želivky...........................dovolená tam, kde už je všechno pod vodou
7)    Jak jsem kupoval ženě podvazkový pás........v luxusním krámě v Londýně, Regent Street
8)    Jak jsem se vloupal do hotelu.........................Hotel Ant.Zápotocký, Mariánské Lázně
9)    Jak jsem spadl z Marsu...................................hned při prvním kroku po návratu do vlasti
10)  Jak jsem byl políben Nymfou.........................odpočívající tiše na parapetu mého okna

Děkuji mým čtenářům, že mě hojně čtou i když jen málokdy komentují...

pátek 23. června 2017

Střemhlav do trapasu

Jednou dávno, bylo to v sobotu odpoledne v roce 1960, tedy za "totáče" mi zavolal můj kamarád Pepa, zvaný Joe, a chtěl vědět co dělám. Já mu říkám, že momentálně dělám "gaučing" tj. ležím na gauči, nedělaje vůbec nic, ale zato večer mám rande s Jarmilkou. Tu Pepa sice znal a uznával jakožto "choditelnou" dívku, ale přesto se mu to právě dnes nelíbilo: „Miki, to rande okamžitě zruš, já mám úžasnej nápad a čekám tě na sto-pro v osum na Václaváku před Korunou. Jarmilce řekni, že k vám přijela třeba teta ze Zabrdiček, a že musíš, kvúli slíbenýmu dědictví bejt doma s rodiči, prostě - vymysli si něco!“ Nemaje prachy, tak se mi na to rande stejně moc nechtělo, čili udělal jsem zcela chybné rozhodnutí, vymluvil jsem se na příjezd nikoliv tety, ale bratrance z Křivoklátu a šel na sraz s chaotickým Pepou, netuše, že se takto dostanu do trapné situace, nuzáka který se musí vydávat ze něco  co není a co mu nesedí. To by se mi s milou Jaruškou nikdy nestalo, té bych otevřeně řekl, že nemám prachy a nemusel nic předstírat. Jenže Pepovi taková snobárna vždycky seděla.

„Miki, dobře, že jdeš, můj plán má jen jeden háček, kolik peněz máš u sebe?“, vítal mě Pepa.
„No, neblbni, Joe, já myslel, že prachy máš ty, dyk včera byl u vás „den brannosti“, já budu přece brát až v pondělí. Je halt vysoký datum“, řekl jsem mírně podrážděně.
„Tak to jsme v riti, já mám poslední 3 kačky, musel jsem vrátit dluhy. Kolik máš tady u sebe?“
„Já mám posledních 5 korun, víc ani vorla, a co jsi chtěl podniknout?“ 
„Já jsem slyšel, že tady naproti v Carioce jsou nově zavedený telefónky na každým stolu se svítícím číslem a tam si můžeš vybrat komu zatelefonuješ a prej tam choděj samý krásný kusy, tak to by chtělo to vyzkoušet, uznáš?"

Já si pomyslel, že to je blbina a ihned jsem to zamítl: "Ale tam přece musíš něco konzumovat, tak se tam vypravíme až příští tejden, dnes se můžeme tak akorát rozšoupnout tady v kiosku u těch buřtů. Když dáme prachy dohromady, tak to vyjde i na jedno pivo“, řekl jsem, když nám zavoněly opečené knaky pod nosem.
A jak jsme tak baštili ty špekáčky s hořčicí, říká mi Pepa najednou: „Čoveče, za tebou stojí auto na červenou, ňáká amerika a z tý na mně mávají dvě nádherný holky, pozor, ale teď mi ukazujou, že myslej tebe!“
Bral jsem to jako ubohý Pepův fór, ale když jsem se otočil, vidím, že skutečně v tom autě sedí dvě naše kresličky Vlasta a Dáša, stahují okénko a chtějí mi něco říct. Popoběhl jsem k autu a říkám: „Ahoj, holky, co se to děje?“

„Hele, Mirku, pomoz nám, ty znáš přece anglicky a my tomu Holanďanovi nerozumíme a on něco chce a blábolí o hotelu Hubertus, tak nám dělej tlumočníka, jo?“
„Děvčata, to, co on má s vámi za lubem, na to asi nepotřebuje tlumočníka, ale já se ho pro jistotu zeptám.“ Popošel jsem k němu dopředu a zeptal se ho co a jak, že dívky nerozumí.“
„On mi k mému překvapení řekl, že je tady přes víkend sám a chce se bavit, jestli bych jel s nimi na Jíloviště do Hubertusu, že on nás zve a všechno platí.“ Mezitím skočila zelená, ale on čekal dál a já mávl na Pepu a ten už se ho zeptal sám, jestli může jet taky.

Holanďan, pro mne z nepochopitelných důvodů souhlasil, asi proto, že v této situaci by jeho nesouhlas vypadal trapně. A tak jsme vyjeli ve zcela neobvyklé sestavě, totiž, tři muži a dvě ženy, směrem na Jíloviště. Pepa si sedl dopředu vedle Holanďana a já k těm kresličkám dozadu. Vlasta s Dášou mi jen vysvětlily, že šly po ulici a najednou u nich zastavil tenhle Holanďan a něco mektal, čemuž ony vůbec nerozuměly a přitom je zval, jak si domyslely, na projížďku Prahou a tak nasedly k němu do auta. Ale i za volantem dál cosi blábolil o hotelu Hubertus a když mě pak na Václaváku spatřily stát u kiosku z buřtama, byl jsem pro ně něco jako záchranné stéblo pro topícího se neplavce.
"Holky," řekl jsem ironicky, "já doufám, že chápete, co asi má ten dobrák s vámi za lubem". Dívky pokorně přiznaly, že už něco tušily a dostaly strach. Proto byly tak rády, že když pojedu s nimi, tak že se nemůže nic stát. Ovšem, že se ten můj kámoš sem do auta tak nějak vnutil, to nebylo fair, ten Holanďan vypadá jinak docela slušně.

"Ať už to je tak nebo tak, děvčata, víte co to je ten hotel Hubertus v Jílovišti? To je přece ten neluxusnější a nejvyhlášenější hotýlek, výhradně jen pro cizince! My, Češi, tam nemáme vůbec přístup, tam se platí jen devizama a jestli nás tam pustěj, tak to jedině proto, že jsme v doprovodu toho Holanďana - a to je zase to, co mě na tom zajímá nejvíc."

Ve vchodu do hotelu stáli dva livrejovaní strážci a pan De Vries se jim prokázal svým pasem a nás pak vpustili jako jeho doprovod bez kontroly dál. Tam jsme se pak posadili kolem většího stolu a Holamďan začal objenávat jídlo a pití a když mu Joe připomněl, že nám bohužel právě došly cigarety, tak hned objednal čtyři 4 balíčky Chesterfieldek. I když to bylo všechno opulentní, bylo mi to trapné, že jsme takoví český vyžírkové a začal jsem litovat, že jsem se toho zúčastnil. Děvčata byla jak v Říši divů a Pepa si medil. Najednou mi šeptnul do ucha: "Miki, nemáš u sebe aspoň drobný, potřebuju jít na hajzl a nevím, jestli se tam musí dávat mince do dveří."
"Tak to jsi uhod', že nemám ani desetník, ale řekni si panu De Vriesovi a začal jsem se kuckat smíchy. Pepa to riskl a šel na WC, protože musel. A jak se tak dále hodovalo a pilo, ozvala se Dáša, že musí a po ní Vlastička, že taky musí, takže Pepa je suverénně uklidnil: "Nebojte se, holky, nic se tam neplatí!"

Zábava chvílemi vázla, holky mlčely jak při mši a my s Pepou jsme střídavě vyprávěli panu De Vriesovi staré otřepané anekdoty a on se jim zdvořile smál. Začal to být stále větší trapas až konečně jsem dostal spásný nápad a navrhl Holanďanovi, že bychom ho jako na revanš pozvali tady k Pepovi na skleničku něčeho dobrého. Holky se omluvily, že je moc pozdě a že musejí už jít domů. Takže si vystoupily na Národní třídě a my jsme jeli do Pepova bytu na Vinohrady. Ten mi cestou špitnul do ucha: "Miki, to je nervák, já asi doma nemám nic k pití, kromě starýho zbytku Vlašskýho ryzlinku, ale ten je už napůl zkyslej..."
"Nevadí, tak mu aspoň dáme kafe, doufám, že ho máš doma!"
"Doprblé, kafe taky nemám, včera mi došlo!" A já zalapal po dechu...

U Pepy v bytě, kterému on odborně říkal "provozovna" jsme se rozhodli, že nejprve tomu vzácnému hostu nabídneme to zkyslé víno na stříbrném tácu v nóbl číších a pak se uvidí. Při prvním přípitku jsme s Pepou rozjeli rozčíleně vzrušený rozhovor v angličtině, aby host rozuměl: "Probůh, kde jsi tohle víno koupil, vždyť to je zkyslej šmejd!" zvolal jsem zlostně.
"No, to se mi ještě nestalo, to musím reklamovat! Pane De Vries, omlouvám se, to je mi moc trapné a jako s uděláním nemám doma jiný ročník!" omlouval se Pepa.
Pan De Vries na to řekl: "Pánové to se mi už také stalo, měl bych ale takový návrh. V autě mám naštěstí pár lahví kalifornského Chardonnay, že bych pro něco skočil dolů?" 
A tak Holanďan skočil pro víno, které nebylo zkyslé, jen trochu teplejší než má být, ale zato moc dobré, takže jsme s ním vymlaskli dvě lahvičky a mazali karty až do svítání...

pondělí 19. června 2017

DOKTOR GUMA - soudruh vedoucí

Dne 1.dubna 1960, tedy právě na apríla jsem nastoupil do jedné pražské firmy, řekněme ALSET n.p., abych se nedotkl pravého jména firmy dosud existující a od prvního dne jsem se nepostačil divit. Projekční oddělení, kam jsem byl zařazen bylo před několika týdny pro nedostatek místa v hlavním závodě detašováno do jakési ratejny v prvním patře nad hospodou IV. cenové skupiny. 
V místnosti bylo asi deset rýsovacích prken a všude vládla pevná a neochvějná ruka plešatého soudruha Gustava Proseckého, kterému se tajně říkalo Dr. Guma. Na můj dotaz proč, mi bylo vysvětleno, že mu jednou přišel dopis z ministerstva na jméno soudruh Dr. G.Prasecký a jelikož se tomu všichni chechtali, snažil se to "a" vygumovat a nahradit ho písmenem "o", což bylo ještě víc do očí bijící. Načež každý dostal jím určené místo a nový stůl, na který jsme si nesměli dávat lahve s pitím ani hrnky s kávou, protože by to mohlo zanechat kruhové otisky na stolní desce. 

Již za měsíc mi bylo jasné, že v tomto podniku dlouho nevydržím, protože doktor Guma práci znormoval tak, že na každý výkres přiděloval svým rajbovníkům počet hodin, do kdy to muselo být nakresleno, a sice podle formátu výkresu. To znamenalo, že na formát A0, kde byla sestava, byl určen jeho odhadem nějaký počet hodin, bez ohledu na komplikovanost, na formát A1 byl tím pádem poloviční čas, na A2 čtvrtina času, na A3 osmina a na nejmenší detailní výkresy A4 byla jen jedna šestnáctina času. To logicky vedlo k tomu, že i malá součástka se kreslila ve zvětšeném měřítku na co možná velký formát, aby se tak získalo více času. Ti, kteří přesto zůstali pozadu za plánem, odpíchli si na konci pracovní doby jakoby odchod domů, načež se vrátili zpět k prknu a dodělávali tajně svůj úkol, aby nesplněním svého termínu neohrozili výplatu prémií celému oddělení.

„Tady je to jako u blbejch!", komentoval jsem tento způsob, ale to jsem ještě netušil co si Dr. Guma vymyslí v červnu. Toho dne bylo vedro 28°C a já jsem přišel do práce až ve 12 hodin, byl jsem předem omluven, dělal jsem zkoušku na řidičák. Když jsem vešel do kanceláře, měl jsem dojem, že se mi to jen zdá, že mám snad z toho vedra halucinace. Všecha 4 okna byla hermeticky uzavřena, ve vysokých nasypných kamnech se topilo o stošest, takže byla rozžhavená do červena, v místnosti bylo aspoň 40°C, kolegové i kresličky byli spaření jak špenát a lilo z nich tak, že se lepili na na své výkresy jak na mucholapky. Starším kolegům se už dělalo špatně, kresličky se odvážně odstrojily a střikaly na sebe vodu a tři nejotrlejší prý už seděli dole v hospodě u piva.

„Co se to tu proboha děje?", zařval jsem a chtěl jsem otevřít okna. Dívali se na mně s divným výrazem v orosených obličejích a jeden disciplinovaný soudruh mi řekl: „Teď se nesmí větrat, soudruh Prosecký měří o kolik se dá zvýšit teplota v této místnosti oproti venkovnímu okolí!"
„A k čemu potřebuje tohleto debilní zjištění?", nechápal jsem.
„No, přece, aby mohl vypočítat, jestli se to tady pak dá v zimě vůbec vytopit!"
„Tak tedy na této slabomyslnosti já nejsem ochoten spolupracovat!", a začal jsem otvírat okna.
Do toho vešel sám velký Dr.Guma, který musel zaslechnout moje poslední slova a nejdříve se trochu zarazil, načež řekl: „Dobrý to stačí, otevřte okna a dveře a přestaňte topit. Zjistil jsem, že se to tu vytopit nedá a na podzim, že se stejně budeme stěhovat do jiných prostorů."
„Ale to už já tady nebudu!" dodal jsem důrazně.




sobota 10. června 2017

LENKA

Jan Robin byl svým založením extrovert, člověk který se snadno a rychle seznamoval s kdekým, měl rád lidi a viděl na nich stále jen to dobré. Dokud ho dotyčný jedinec nezklamal, považoval ho za přítele a nenapadlo ho tohoto člověka podezírat z něčeho nekalého.
Tato jeho dobrá, ale nepraktická vlastnost, mu v jeho životě občas způsobovala problémy a zklamání, třeba když někomu půjčil peníze a ten mu je už nikdy nevrátil. Se svojí otevřeností se však nemohl a ani nechtěl rozloučit. Život uprostřed kádrování a vzájemného podezírání, tak jak to tady bylo zaseto za socializmu, mu šel na nervy a proto emigroval do světa svobody, kde se cítil dobře. Když šel komunizmus od válu, věřil, že s ním odejde i zasetá třídní nenávist. V tom se kardinálně zmýlil. Postupem doby, tak jak nadále klesala mezilidská morálka, se Jan v očích takzvaně "moderních" lidí stával jakýmsi podivným filantropem.

 
„Dobrý den, řekl Jan ženě sedící za stolem, když vešel do osobního oddělení, "vás jsem tady ještě nikdy neviděl, slečno, já jsem Jan Robin a rád bych mluvil s vaším panem šéfem.“
Žena s nápadně pronikavým kukučem se na něj usmála: „já jsem Lenka Landová a jsem zde teprve od prvního, takže není divu, že mě neznáte, vzhledem k tomu, že je dnes teprve třetího. Ale pan šéf tady není a nevím jestli byste chtěl váš problém řešit se mnou.“
„Vážená slečno...“
„Mimochodem jsem paní, pane Robine“, opravila ho.
„Pardon, vážená paní Landová, všechny mé problémy bych rád řešil jen s vámi, ale tady jde o to, že bych chtěl dostat přidáno a to asi nespadá do vaší kompetence“, řekl Jan.
„Máte pravdu, pane Robine, nechte mně tady vaší linku a já vám sjednám termín u šéfa a zavolám vám - ale bude to patrně až zítra.“

„Fajn, to jste moc hodná." Janovi neušlo, že ta žena je velice atraktivní a jak on rád říkával hotová pastva pro oči, takže dodal: "máte úžasný vkus kombinovat barvy tak, aby vznikl oslňující kontrast." Ona se podivila, jak to myslí? "Vaše lila frizura, černý rolák a ta brčálově zelená zeď za vámi, to je opravdu dominantní řešení!"
"Ten rolák mám kvůli bolení v krku a tu malbu navrhoval někdo už dávno přede mnou!" oponovala ona se zvednutýma rukama.
„Právě mne napadá, v kolik hodin chodíte na oběd?“ změnil Jan téma hovoru.
„Ještě jsem tady ve zdejší kantýně nebyla.“
„A šla byste se mnou, kdybych se tu pro vás stavil, řekněme v půl jedné?“
„Ano, děkuji, půjdu ráda aspoň budu vědět co a jak tady funguje...“

Při obědě se Jan s paní Lenkou bavili docela uvolněně jako staří známí a Jan jí mezi jiným řekl, že se mu ona jako žena neobyčejně líbí a že je škoda, že je vdaná: "Nemáte svobodnou sestru-dvojče, která vypadá přesně tak jako vy?“
„A víte, že mám! Sice to není dvojče, ale je o dva roky mladší.“
„Je skutečně tak krásná jako vy?“, vyzvídal Jan.
„Renáta je mnohem hezčí!“, usmála se Lenka, „je o kousek vyšší než já a má dolíček na bradě. Byla v naší rodině vždycky mazánkem! Ale je tady problém o němž teď nechci mluvit."

Druhý den po rozhovoru s personálním šéfem vyšel Jan z jeho dveří do předpokoje paní Lenky a dohodli se jít opět společně na oběd. V kantýně si sedli ke stolu, který byl trochu stranou od ostatních lidí, aby mohli nerušeně debatovat. Jan zahájil rozhovor nekonvenčně:
„Lenko, říkejte mi jen Honzo nebo Jane a nebudeme se titulovat tak strašně formálně.“
„Ano, souhlasím Jane, mně je to tak také milejší.“
„Fajn! Jinak jsem u šéfa docela uspěl a on mi slíbil zvýšit plat o deset procent! Ale ještě víc mě zajímá ta vaše sestra, jak je to s ní?“
„Víte Jane, já bych vás s ní zatím nerada seznámila. Je tady jeden velký problém o kterém sice nerada mluvím, ale vám to řeknu. Ona je nešťastná a pokusila se o sebevraždu. Potřebovala by nad sebou pevnou ruku, ji musí někdo hlídat, má totiž problémy s alkoholem a momentálně se léčí v sanatoriu.

Když se Jan o tom později bavil se svým nejlepším kámošem Pavlem, chtěje vědět co má dělat, tak ten ho také varoval před vztahem s takto závislou osobou. Nakonec to ale převedl do žertu: „Člověče, ty chlape špatná, nejdřív pořád nic, říkáš o fajn ženskou jsem už dlouho ani nezavadil, a teď najednou máš dvě nádherné baby, jednu krásnější než druhou a nemůžeš si vybrat!“
„Až na to“, řekl otráveně Jan, „že jedna je volná, ale je alkoholička a ta druhá je zdravá, ale není volná a nemá zájem. Takže výsledek je opět roven nule“.

Jan se pozítří rozhodl zavolat Lence večer domů. Chtěl by se totiž zatím seznámit s jejím manželem, aby v něm apriorně nemohlo vzniknout nějaké podezření či žárlivost. Bylo půl sedmé večer, tedy naprosto doba civilní, vhodná i podle Guta-Jarkovského k takovémuto přátelskému telefonátu. Naštěstí pro něj nastala varianta první, telefon zvedla Lenka, ale její hlas zněl podivně, nějak jinak, jakoby zlomeně smutně nebo uplakaně.
„Leni, tady je Honza, můžete mluvit? Co je vám, mohu vědět co se stalo?“
„Jste hodný, že voláte“, řekla přemáhajíc pláč, „já jsem si totiž netroufala vám zavolat a zatěžovat vás svými problémy.“
„Tak za prvé, Lenko, mně se můžete se vším svěřit, považuji vás za svoji spřízněnou duši a naopak budu rád když se mi se všemi vašimi problémy svěříte.“

„Ach, Honzo, je to moc špatné a já už z toho začínám doslova cvokovat. Představte si, že se Renáta tam v té ozdravovně sčuchla s nějakým jiným narkomanem, ten ji dal drogy a navíc se spolu opili, to se pochopitelně dozvěděl celý personál a protože tu léčbu hradí z valné části zdravotní pojišťovna, následoval jejich okamžitý vyhazov ze sanatoria a patřičná zpráva na pojišťovnu a na jejího ošetřujícího lékaře.“
„Tak teď si to Renáta zavařila tak říkajíc dokonale“, dodal Jan.
"Stalo se to předevčírem a ona do dneška není doma, já vůbec nevím kde je? Prý odjela s tím feťákem. Už jsem to ohlásila na policii... a dál nevím co - co mám dělat...?“

„Lenko, já mám nápad...“ Přerušila ho: „A to jsem vám ještě neřekla, že Roman.., ne, to nejde do telefonu... Jediné štěstí je, že to o Renátě mamka neví... Já jí musím lhát, když zavolá a ptá se na ni, říkám, že je všechno OK, aby to s ní třeba nepraštilo.“
"Leni, poslouchejte mě, musíme se někde sejít a všechno v klidu prodiskutovat.“
„Ano, prosím, přijeďte k nám jestli můžete, já musím zůstat na telefonu, kdyby volala policie nebo Renáta.“
„Fajn, tak řekněte vašemu manželovi, že jsem za čtvrt hodiny u vás doma, aby se moc nedivil a vymyslíme společně plán co dělat, ano, souhlasíte?“
„Ano, jsem ráda, jste hodný, díky.“

Když Jan dorazil k jejich domu, přečetl si jména na třech vizitkách a zmáčkl ten prostřední se jménem Lenka a Roman Landovi.
Lenka mu přišla otevřít, měla slzy v očích, padla mu kolem krku, dala mu pusu na tvář a řekla tiše: „Jsem moc ráda, že jste přijel, je mi hned líp!“ Jan se opatrně rozhlížel, nevidí-li je v tomto důvěrném okamžiku její manžel a zeptal se opatrně: „Je váš muž doma?“
„Ne, není, pojďte nahoru, všechno vám vysvětlím, tady to dole je byt mamky, která je momentálně u své sestry v Benešově“, řekla a vedla ho do bytu v prvním patře, kde ukázala prstem vzhůru: „Nahoře nade mnou má byt Renata.“ Pak mu nalila již uvařenou kávu a nabídla bábovku. Posadila se proti němu a bez dlouhého úvodu se mu začala svěřovat se svými rodinnými problémy.

„Jene, je mi to hrozně trapné, ale říct vám to musím, to by jinak nebylo fair. Před dvěma měsíci, to datum vím přesně, na den dobytí pařížské Bastily 14.července, jsem přistihla svou opilou sestru s mým mužíčkem Romanem v naší manželské posteli. O čem se bavili nevím, ale od té chvíle pro mne přestalo mé manželství existovat a zažádala jsem o rozvod.“
„Hm, tak to bylo hezké nadělení“, řekl zadumaně Jan, „a myslíte, že si Renáta ve svém opojení byla vůbec vědoma toho, jak moc vám ublížila? A vy se přesto k ní, teď po tom všem, chováte tak hezky? To je od vás velkorysé, prostě neuvěřitelné. A ví to vaše mamka?“

„Neřekla jsem vám, proč je mamka u tety v Benešově. Abyste se v tom vyznal, řeknu vám všechno po pořádku. Renáta od svého rozvodu vloni začala odpovídat na inzeráty a dávala si vždy rande v restauraci Romantic a tam se také občas zlinkovala. Jednou, někdy v dubnu, se tam prý náhodně setkala s Romanem, což jsem pochopitelně nevěděla a tak začala, jak to já nazývám: "Romance s Romanem v Romanticu". A protože takové pití něco stojí, tak jí kolikrát stačily jenom dvě deci vína, kombinovaného s nějakými tabletkami a byla zase opilá na mol.“
„A ona nepracuje, nebo jak to je? Vy ji živíte?“ otázal se Jan.
„Ona bere podporu v nezaměstnanosti, něco jí přidávala mamka a něco já, což by jí normálně stačilo, ovšem na pití to nevycházelo a tak si hledala různé oběti z inzerátů. Využívala toho, že je krásná a byla ráda, když za ní někdo zaplatil. A potom, když to prasklo s Romanem tak, že jsem je najednou překvapila svým dřívějším návratem z nemocnice, tak vyšlo během rodinného kraválu mimochodem najevo, že ti dva to spolu pekli už od dubna. Mamka odjela k tetě, protože se prý nebude dívat na tuto Sodomu a Gomoru u nás doma. Je totiž velmi nábožensky cítící a tohle ji úplně sebralo. Já jsem okamžitě vyhodila naší manželskou postel a Renáta si ji klidně vzala k sobě nahoru. Řekla jsem ji, ať si tam beze všeho zároveň vezme i Romana a postavila jsem mu kufr s jeho svršky před dveře...“
„To jste udělala hezky energicky, bravo, to bych do vás nikdy neřekl, ale měla jste recht!“
„Nejlepší na tom bylo to, že oni tam spolu skutečně asi čtrnáct dní žili, a já jsem v noci byla nucena poslouchat jejich pronikající orgasmy. Naštěstí ho Renáta brzy vyhodila, ale jemu to nevadilo, on měl v zásobě ještě nějakou jinou vedlovku u které je možná dodnes. Pár dní po tomhle rodinném běsnění, se Renátka dostala do depresivní fáze a pokusila se o sebevraždu plynem. A pak dál už to znáte. Tak je ta historie podle pravdy, chápete, že to je věc se kterou jsem se vám nechtěla hned pochlubit, vrhá to špatné světlo na celou naši rodinu.“ Lenka si utřela slzičku a smutně se usmála.
„A teď máte plnou hlavu starostí, kde se ta vaše povedená sestřička flinká“, dodal Jan.

„Víte, kdybych nevěděla jaká byla dřív, než si vzala toho gaunera Vláďu, tak bych ji taky už nic nevěřila a úplně ji odepsala, ale ten její původně zdravý základ mi dával chabou naději, že se snad ještě chytí. Ona byla velmi nadaná grafička a najednou se celá její inteligentní osobnost zhroutila do alkoholem prosáklé opilé trosky. Je to přece jen moje sestra a mojí povinností je jí pomoct, i když ta naděje je dnes už skoro nulová.“
„Leni, teď začínám mít o vás strach. Jste sama v celém baráku a co kdyby se tu najednou objevil některý z těch vašich gaunerských ex-manželů, zavolala byste mě ihned?“
„Zavolala, ale nebojte se, to nepřichází v úvahu, Vláďa, ten je ve vězení, dostal osm let za výrobu a distribuci drog a Roman je spíš slabošský sukničkář než gauner.“

„Kocajdank, aspoň tak“, oddechl si Jan a dodal, „podívejte co jsem vám donesl“, a vytáhl z kapsy cédéčko se skladbami Duke Ellingtona.
„Jé, děkuju moc, to si hned pustím, abych konečně přišla na jiné myšlenky.“ Vtom zadrnčel telefon. Byla to Renáta a oznámila Lence, aby o ni neměla starost, že je u Luboše, což je její nový přítel ze sanatoria a mají se moc rádi. To, že je odtud vyhodili jim nevadí, budou se teď hlídat sami a pokusí se najít smysl života ve vzájemné lásce. Kde bydlí jí zatím nemůže říct, chtějí být sami.
„Reno!“, zvolala Lenka, „mně to přeci můžeš říct, kde jsi!“
„Ne, radši ne! Čau Lenko, brzy se ti zase ozvu...“
„Čau Renátko“, řekla Lenka tiše a oddychla si, „aspoň, že tak...“

Začalo se stmívat a Lenka pustila darované cédéčko. Jako první zaznělo v té chvíli skoro příznačně "Mood indigo" a Lenka se zeptala: „Nemusím rozsvěcet? Chtěla bych držet černou hodinku.“
"Jsem pro, tedy už kvůli šetření proudem", podotkl Jan a přisedl si k Lence na gauč...

https://youtu.be/sVls2p79FJQ

pondělí 8. května 2017

O oslech a lidech...


Jednou, když byla moje matka v nemocnici na operaci a desetiletý já jsem směl výjimečně spát s v ložnici, řekl mi otec zamyšleně: „Podívej se, Mirku, na pohádku na dobrou noc jsi už moc velkej, ale zarecituju ti básničku, kterou jsem se jako kluk na obecné škole musel naučit nazpaměť. Představ si, že ta básnička se mi tak vryla do paměti, že si ji pamatuju dodnes.
A já k tomu dnes dodávám, že jsem si ji taky zapamatoval dodnes. Čili, ta básnička je stará cirka sto let, ale stále platí její moudrost, že není na světě člověk ten, který by se zachoval lidem všem...





V létě po silnici šedé
mlynář s chlapcem osla vede 
na trh k městu. "Šťastnou cestu",
zdraví jezdec,"  oba jdete? 
Proč si někdo nesednete? 
Copak vám to rozum nedá?"
Na osla si chlapec sedá,
otec pak jde vedle pěšky.


Dohonil je povoz těžký.
Vozka volá z pravé strany: 
„I ty kloučku nekáraný,
bodejž by tě kopla husa! 
Mladý jede starý klusá!
Hošík sleze, prachem břede,
na oslu zas otec jede.



„I toť necitelnost velká",
ozvala se mladá selka
při návratu ze svých polí:
"Synka jistě nohy bolí,
odstůně to mladé robě!"
Nato vzal ho otec k sobě.



„Neznabozi! Neznabozi!", 
křičel kmet, jenž pásl kozy,
„máte-li pak srdce v těle?
Vždyť jste zvířat mučitelé!"
Otec a syn na ta slova,
slezli a šli pěšky znova... 


Z toho plyne poučení, že ani autor se nemůže zavděčit všem čtenářům, s tím co píše. Sorry...

A zde je "Oslí serenáda" a další skladby od českého skladatele Rudolfa Frimla z filmu "Španělská vyzvědačka" s Jeanette MacDonaldovou a zpívajícím Alanem Jonesem r. 1937...


úterý 14. března 2017

Stalo se: Jitka stanula ve dveřích...

Už před mnoha lety se pro mne a moji dceru pootočil svět. Většinou je to v rodinách tak, že se tyto rozrůstají o nové členy pomocí miminek, nebo zužují o ty kteří odešli navždy. U nás se naše dvoučlenná mini-rodinka rozrostla o moji novou ženu Jitku, která se tak stala pro dceru o něco starší kamarádkou.
V té době jsme už devět let žili s dcerou bez její matky, která se od nás odstěhovala za hlasem svého srdce, což nám celkem nevadilo, všechno klapalo harmonicky dál, až na malé nepatrné kolize, hlavně na poli stravovacím. To znamená, že jsem někdy opomněl dokoupit různé potraviny. Když se to stalo o víkendu, tak to nevadilo, zajeli jsme si na oběd či na večeři do čínské, řecké, italské, rakouské či německé restaurace.

Horší to bylo, když jsem k večeři zapomněl koupit chleba, zatímco ostatní věci jako máslo, sýr, salám, vejce a různé konzervy doma byly. Vzpomněl jsem si na text jedné poučné socialistické písně, že bez chleba nelze jíst a bez vody nelze pít, kdo by to řek'? A tak jsem dceru poslal k sousedům si vypůjčit kus chleba nebo toasty, ale když se nám to stalo za pár dní znovu, tak to už mi bylo trapné půjčovat si zase chleba, aby si sousedé nemysleli, že třeba otec prochlastal peníze a dítě, chudák, nemá ani suchej chleba.

Byl večer, tma a obchody byly už dávno zavřené a mě napadlo dojet si 12 km na nádraží do Wiesbadenu, zde byl vždy otevřený kiosk a dalo se tam leccos koupit. Takže jsme si tam s dcerkou vyjeli, dali si příkladně "Hamburgra", nebo tzv. Curry-Wurst, což je opečený buřt s kečupem a karí plus hranolky, nebo croissant plněný sýrem či čokoládou a podobné pochutiny. Chápal jsem, že to není zrovna ta nejzdravější výživa, zvláště ne pro dítě a proto jsem se marně snažil nezapomínat na takzvané potraviny zdravé a mít doma chleba!

Teprve když vstoupila do našeho života Jitka, která z ničeho nic stanula ve dveřích a já jí vyprávěl s jakými problémy neustále bojuji, vše se rázem změnilo. Jednou týdně, nejlépe ve čtvrtek jsme si vyjeli na velký nákup a pak bylo po celý týden doma všechno, až na několik zapomenutých maličkostí a ty žena dokoupila cestou z práce domů.
Od té doby máme doma všeho dostatek až přebytek, ale nejen co se potravin týče, nýbrž i kosmetické a hygienické potřeby, pasty na zuby, kartáčky, jakož i ubrousky, mýdla, žárovky různých Wattů, i baterií různých velikostí do všemožných ovládačů. Jen hřebíky, šroubky, vrtáky a vůbec věci technické si musím hlídat sám, což zůstalo taky dodnes problémem.

Žena mi to vysvětlila vědecky, takzvanou druhou nervovou signální soustavou, která mužům často chybí. Já prý zjistím, že musíme něco koupit teprve v momentě, když to nutně potřebuji. Ona jako žena, vždycky počítá s tím, že občas nečekaně něco dojde, třeba praskne žárovka a proto ji má chytře doma v zásobě, jakož i všechno ostatní. Takže když nečekaně vypnou proud, nevadí, máme zásobu svíček, když neteče voda, máme v zásobě minerálky, když nám dojde chleba, máme housky, rohlíky a toasty a jedině když nám bouchne televize,  musím náš večerní program zachraňovat svými příběhy a povídkami...

http://mirtoms.blogspot.cz/2007/10/budit-nebudit.html

neděle 12. března 2017

Virgo intacta

Paní Vyhnálková, sousedka zubaře Jana Raka, přišla tentokrát bez dcery k němu do zubní ordinace, když už končil: „Pane doktore, nezlobte se, že vás takhle večer votravuju, ale chtěla jsem se vás jenom něco zeptat. Měl byste chvilinku času?" 
„Samozřejmě, nebolí zoubek, paní Vyhnálková, pojďte, posaďte se!", řekl uctivě zubař. 
Paní Vyhnálková se zhluboka nadechla a spustila: „To ne, ale ta naše nezdárná holka Adéla, je jí teprve patnáct a už je asi v jiným stavu, ta můra! Já vím, že tohle není váš vobor, ale jste taky doktor, i když jen zubní, tak si myslím, že byste mi moh' nějak poradit."

„To pochybuji, paní Vyhnálková, proč s ní raději nejdete rovnou ke gynekologovi?", podivil se zubař, "to víte, děvče je to nádherné!"
„Dyk já sem s ní už byla u doktorky, hned když poprvý nedostala měsíčky a já si myslela, že buhví co, ale doktorka mi potvrdila, že je „virgo intacta", víte co to znamená...?"
„Ano, to je neporušené panenství", řekl, aby vypadal v jejích očích jako expert, „takže v čem je tady problém paní Vyhnálková?"
„Jo, problém je ten, že teď už nedostala měsíčky podruhý a když jsem s ní doma sama udělala zkoušku s takovým tím papírkem, tak to ukázalo, že je přece těhotná! Hned dostala pár facek, aby se přiznala s kým to má a vona furt brečí a přisahá mi, při smrti naší babičky Antonie, že vůbec nic s nikym neměla! Ale to přece není dost dobře možný, že jo!"
„Ano, to máte sice pravdu, virgo intacta se sice s těhotenstvím logicky vylučuje, ale abychom té vaší dívce nekřivdili, zeptám se ještě mého kolegy gynekologa, jestli se už někdy v životě nesetkal s podobným případem."
Jan pak hned příští den zavolal svého bývalého spolužáka z gymnázia, gynekologa Miloše Pacovského do jeho ordinace a zeptal se ho, může-li ho tam ještě dnes navštívit.
„Když ti to nebude vadit, že usedneš v čekárně mezi samé baby, tak klidně přijď, já doufám, že netrpíš mimoděložním těhotenstvím", zašprýmoval si Miloš.

V čekárně vzbudil příchod Jana Raka pozornost, asi jako kdyby tam vešel velbloud minimálně tříhrbý, i když si sedl až do koutka k oknu. Všechny dámy, které tam seděly, zvedly své různobarevné hlavy jako na povel a s tázavým pohledem zůstaly na něho konsternovaně zírat. 
„Prosím, můžete mi říct, kdo je poslední?", zeptal se Jan hlasem, jako by se omlouval.
„Poslední jste vy, pane", řekla kyprá bělovlasá bábrlinka a dodala, „takže já jsem před vámi teď předposlední."
„Pane, upozorňuji vás", vložila se do debaty kysličníková blondýna, „toto je ale gynekologie."
„Ano, děkuji, já vím", přitakal rychle Jan.
„Pánské oddělení je v té chodbě nalevo", doplnila černovlasá Esmeralda.
„Ano, děkuji, já vím", opakoval.

Poměrně pestře pomalovaná bruneta a hezká zrzka se na sebe podívaly, něco si šeptly a začaly se chichotat. Zubař to nevydržel, aby se nezeptal, jaký to byl asi dobrý vtip, co si právě řekly: „Víte, dámy, my bychom se taky chtěli zasmát, čekání je nudné, řekněte to nahlas, prosím."
„Ne, to nejde", řekla ta rusá a znovu vyprskla.
„Ale jo, já to řeknu", odporovala jí bruneta, „napadlo nás, jestli nejste přeoperovanej..."
To Janovi vnuklo myšlenku, tuto možnost rozehrát a začal ochotně líčit své přeoperování téměř do detailu a všechny ženy mu pozorně naslouchaly. Teprve když si chámovody spletl s Eustachovou trubicí, pochopila ta nejbystřejší zrzka, že si z nich utahuje: „Ten pán nás tahá za nos!", a znovu se rozchichotala.

Do toho se otevřely dveře ordinace a MUDr. Pacovský, když spatřil Jana, řekl omluvně: „Promiňte dámy, tady můj kolega doktor Urbánek mi přinesl nějaké podklady" a vzal Jana přednostně do ordinace. „Tak povídej, co se děje, máš něco akutního", zeptal se Miloš. Jan mu v kostce vylíčil případ Adély a chtěl vědět, jak dalece to je pravděpodobné.
„No, abych ti řekl pravdu, moc pravděpodobné to není, spíše bych řekl, že ta dívenka lže, ale znám jeden skutečný případ, kdy šestnáctiletá panna také otěhotněla tak, že se vykoupala ve vaně s vodou, v níž se před ní vykoupala její matka po sexu. Ta nevinná dívka se tak tímto způsobem dostala do jiného stavu se svým vlastním otcem. V teplé vodě totiž mohou spermie přežít i třeba celou hodinu." 
„Takže přece by to mohlo být, byť i jen teoreticky, ale možné", řekl zamyšleně Jan, načež poděkoval Milošovi a vrátil se do své ordinace.

Večer si pak pozval obě dvě, matku i dceru, k sobě na pohovor. Nabídl jim kávu a sušenky a začal svůj plaidoyer ve prospěch Adély, která byla očividně zakřiknutá: „Chtěl bych vyjít z toho předpokladu, Adélko, že mluvíte pravdu, a že jste dosud, jak tvrdíte panna. Nejprve bych se chtěl zeptat vás obou, jestli u vás někdy nastala situace, že jste se z nějakého, třeba šetrnostního důvodu, obě koupaly v téže vaně vody?"
Paní Vyhnálková se podivila: „No, nevim proč se ptáte, my jsme sice chudá rodina, ale čistotný sme. Tak moc s vodou nešetříme, víte - jó, akorát tenkrát na mý narozeniny, to zrovna jako naschvál netekla teplá voda a já jsem ji musela vohřejvat na sporáku, tak to jsem se vykoupala až po Ádě."
„Né, mami, já jsem se koupala až po tobě, když jsem přišla ze Sokola", řekla Adélka.
„No, to je snad jedno, né?", vyhrkla Vyhnálková.
„Tak docela jedno to není, paní Vyhnálková, kdy jste měla narozeniny?"
„Druhýho července, to bylo zrovna takový vedro." 
„To by časově souhlasilo, teď máme konec srpna", zauvažoval Dan a pokračoval, „od mého kolegy gynekologa jsem se dozvěděl, že takový případ on sám jednou řešil, totiž, že se dcera vykoupala s matkou, která měla krátce před tím sex se svým mužem, takže dcera otěhotněla nevědomky spermiemi svého otce! Jak vidíte i takové náhody se mohou stát..."
„Jenže v naší rodině to není možný", ozvala se Adélka a kroutila hlavou, „vždyť náš táta je už od května zavřenej v base!"
Načež paní Vyhnálková uraženě vstala, mávla odmítavě rukou a řekla: „No, právě, to je ta blbost, to tady nevyřešíme, pojď Adélko,  deme dom...!"

čtvrtek 9. března 2017

Co je to Oostende?

Dnes už je to otázka vcelku triviální, skoro každý ví, že to je v Belgii u moře, jenže "za komoušů" to bylo něco moc vzdáleného a mně to připadalo jako noblesní ráj pro celebrity, co si nechají namalovat plavky přímo na tělo. O hodně později, když už to bylo možné, aniž bychom museli riskovat zastřelení na hranicích, jsme se s manželkou rozhodli toto město navštívit. To už jsem věděl proč se nejzápadnější město Belgie jmenuje nelogicky Oostende, tedy „Východní konec". Vzniklo to tak, že toto městečko původně leželo na východním konci podlouhlého pobřežního ostrova Testerep, odděleného od pevniny jen úzkým přírodním kanálem. Právě tak i západní konec tohoto asi 15 km dlouhého ostrova byl pojmenován Westende. Kanál byl však později zasypán, takže se tím ztratil i ostrov Testerep, Oostende pochopitelně zůstalo tam kde bylo, ale  z hlediska celé Belgie leží směrem k západní hranici s Francií.

Tohle město má svůj zvláštní půvab, který zde nebudu popisovat, to si může každý kdo má zájem nalistovat třeba v turistických příručkách. Zmíním se jen o maličkostech. Moji ženu tam zaujaly květinové hodiny, které jsou velmi přesné a kde všechno mimo ručiček, tedy i datum, je sestaveno z květin. Žena chtěla vědět, jak to dělají, že každý den je tam správné datum. A oni skutečně vždy o půlnoci přinesou jiné bedýnky s květinovými číslicemi a vymění datum. Nevím, šlo by něco takového nainstalovat v Praze? Pochybuji, protože tento veřejně přístupný (hodinový) trávník by tady nevydržel. Tam ho nikdo neničí ani nezaneřádí odpadky, ani hodinové ručičky a květiny neukradne! Co to je za divné lidi?

Mne naproti tomu tam zase nejvíce zaujala pobřežní promenáda, lemovaná jak jsem pracně napočítal asi čtyřiceti restauracemi, jedna vedle druhé tak těsně, že jen rozdílností barev ubrusů se pozná, kde končí jedna hospoda a kde začíná druhá. Objevili jsme tam jednu pro nás favoritní nóbl rybářskou knajpu, kde jsme si dávali ty nejlepší grilované Seezungen (mořské jazyky) neboli kambaly, jaké jsme kdy jedli. Jenom kvůli této rybě bych tam rád jel ještě jednou...

A něco na konec, takový hezký zvyk: Když jsme se procházeli nočními ulicemi Oostende, všiml jsem si v jedné ulici, že se v různých bytech najednou krátce rozvěcejí okna a v nich nahé ženy. Kdykoliv jsem však upozornil manželku: „Otoč se a podívej se támhle v druhém patře!", tak než se ona stačila otočit, okno zhaslo, takže nic neviděla. Ty dámy se taktně ukazovaly jen pánům! Asi se před ženami, nevím proč, styděly...

středa 8. března 2017

Nejkrásnější léta života...

Snad každý si pod tímhle pojmem představí něco trochu jiného. Velice často se říká, že nejkrásnější léta jsou dětství nebo mládí, jiní ale zase tvrdí, že nejlepší je takzvaný střední věk, druzí oponují, že toto je věk kritický pro všechna manželství – a navíc mládí je fuč a do penze daleko. Optimisté věří, že muži jsou v té době v nejlepších letech a ženy, že jsou zralé a sexy. Pesimisté s hrůzou vidí blížící se penzijní léta, která jsou pro ně krutým údělem stáří. Jiní zas se nemohou dočkat svého odchodu z pracovního procesu a dokonce se snaží nějak dosáhnout na předčasnou rentu...

A jak to vidím já? Stáří není zlé, pokud my splňujeme dvě podmínky a to: máme zašetřeno něco peněz pro vylepšení důchodu a máme to štěstí, že nejsme těžce nemocni. Stáří má jinak své nesporné výhody. Mohu vést tichý a klidný život a nemusím se neustále honit za nějakými termíny. Jsem svým pánem, mohu dělat to, co se mi líbí, rozhoduji o všem sám, jsem svobodný. Mohu si číst a psát dlouho do noci a příští den třeba prospat dopoledne. Osvobozuji se od všech lidských nenávistí a závistí, umím si vážit života a nezapomenutelných chvil a mám v hlavě nepřebernou řadu milých až dojemných vzpomínek.

V životě je vždy dobré mít tzv. kamarádku (kamaráda) do nepohody. S mojí první manželkou jsme se brali když mi bylo 24 let a příbuzní jí prorokovali, že to špatně dopadne, protože já jsem příliš mlád. Ano, skončilo to rozvodem, ale z její viny. Právě tak i druhé manželství dopadlo jako přes kopírák. A čert ví jak to bylo, vina je prý vždy na obou stranách. Moje třetí manželka byla dosud svobodná (38) a tak prý hrozilo, že naivně naletí na nějakého zkušeného, podlého Dona Juana (54). Na nás se prostě hodil text známé písně „Too young" (Příliš mlád) jako ušitý až nato, že:

„Dnes (po 32 letech od svatby) máme oba šedý vlas, (žena obarvený), a známí diví se ti zas, jak vůbec mohla sis mě (tenkrát) brát, vždyť jsem už nebyl příliš mlád..."


Jenže toto naše manželství se nám přesto, jakoby na truc, povedlo a my neznáme v celém našem širém okolí srovnatelně perfekt-úžasný vztah. A tak chci za něj těmito několika řádky mé milé ženušce Jitušce z celého srdce poděkovat...

úterý 7. března 2017

Petticoat

Dámská móda sukní v době o které mluvím, to jest, na počátku šedesátých let, byla podle mého vkusu velmi líbivá. Pod volnou sukní byla ukrytá, avšak dobře viditelná, bohatě nadýchaná spodnička mnohovrstvá, zvaná petticoat. Bylo to "eldorádo" hlavně pro mladá děvčata s hezkýma nohama, ale ani obstarší semestry nechtěly zůstávat pozadu, móda je móda, ale hlavně proto, aby se všichni pánové měli na co koukat.

Můj studentský pokojík, který přesně takhle vypadal jak jsem ho tu nakreslil se mezitím stal pokojem staro-mládeneckým, bylo mi už 30, ale stále jsem si ho ve volných chvilkách nějak vylepšoval.

Právě jsem dokončoval jeden kubistický obraz, když zazvonil telefon. Ve sluchátku se ozval ženský hlas s poměrně přímočarým oslovením: „Ahoj, Mirku, to jsem já, Dáša. Asi se divíš, že ti volám, tak se nediv, já mám dnes na tebe chuť, co tomu říkáš?“  Byl jsem opravdu překvapen, protože jsem ji neviděl už asi dva roky, od té doby co povila malou Petrušku. Dáša se mi sice vždycky líbila, ale byla vdaná s mým kámošem Vláďou a tudíž pro mne tabu. Pak byla v jiném stavu a přestala chodit do našeho pěveckého souboru, načež tam pak přestal chodit i Vláďa, čímž se po nich takzvaně země slehla a teď najednou ji mám na drátě! To mě tedy překvapilo!
„Ahoj, Dášo, co se to děje, ty ještě žiješ? Vláďu jsem jednou potkal před časem na Kampě, ale o tobě vím, pokud to není jenom drb, že se snad doopravdy rozvádíte?“
„No, právě proto si chci s tebou popovídat, je toho moc a já mám dneska volno, Petruška je u mámy, tak bychom se mohli sejít, co ty nato jako svazák?“ Souhlasil jsem bezvýhradně a dali jsme si sraz před jejich barákem na Smíchově, že pro ni dojedu na mé mašině a ona, že určitě nesmí mít úzkou sukni, aby mohla sedět rozkročmo na motocyklovém dvojsedle.

Když se objevila v plné své kráse v temných dveřích jejich domu, polkl jsem naprázdno nad jejím neodolatelným půvabem v lila petticoat-šatičkách a s košíčkem místo kabelky. Na matku dvouleté dcerušky vypadala nádherně a já s vědomím, že má na mne chuť, jsem si okamžitě připadal jako pán tvorstva. Odvezl jsem ji nejkratší možnou cestou k sobě domů na kafe. Zatímco jsem tu kávu vařil, Dáša se rozložila na mém sickanapi a spustila svoji dojímavou story o svém zatraceně nemožném manželovi Vláďovi. O nepřítomných jen špatné...

V podstatě se jednalo o tuctový, banální příběh manželské nevěry. Vláďa si prý namluvil strašnou škebli Magdu a chce si ji vzít, což nevinná Dáša, za žádných okolností nechce připustit kvůli jejich dítěti. Její vyprávění však nebralo konce a Vláďa v něm měl tu nejzápornější roli. Já jsem jí ovšem odporoval, že když jsem jednou potkal Vláďu na Kampě, šla s ním docela půvabná blondýnka, což má být asi ta příšerná škeble Magda. Jenže Vláďova rozvodová verze, tedy jako vysvětlení pro mne, zněla v kostce zhruba takto: „Dáša se zblbla do toho svýho votylýho gynekologa a chodí k němu i dvakrát tejdně na prohlídky, se vším všudy rozumí se, a to já nechci a nebudu tolerovat.“
„To je naprostý nesmysl“, skočila mi do řeči Dáša, „já a ten doktor spolu vůbec nic nemáme, je to lež a Vláďova chorobná fantazie. Já tam chodím skutečně jen ze zdravotních důvodů!“

Pochopil jsem, že mám být Dáše jakousi vrbou, ale zároveň jsem nechtěl mezi nimi dělat soudce: „Podívej se, Dášo, vaše dvě verze téhož případu, se od sebe diametrálně liší, ale to je asi jako vždycky u rozvodu, takže já bych se z toho chtěl vyreklamovat, abych nefandil ani jednomu, ani druhému, jste mi sympatičtí oba dva.“
„Jenže v tom je ten zásadní rozdíl, že má verze je pravdivá a on lže!“, vykřikla, „a když mi nevěříš, tak mě hned odvez zase domů, to nemá cenu se o tom bavit“, řekla rezolutně.
„Počkej ještě chvilku, právě sprchlo a to já nerad sedám na motorku, na dlažbě to pak klouže, jak po mejdle.“ Abych ji nějak zabavil a přivedl na jiné myšlenky začal jsem jí vyprávět příběh mého rozvodu. Když se setmělo, začala být Dáša jak na trní, a tak jsme se zvedli k odjezdu. Já jsem měl sice o dnešním večeru docela jinou představu, leč s mojí snahou změnit téma hovoru jsem vyzněl dokonale naprázdno.

Když jsme pak dojeli na stále ještě vlhkou dlažbu na vyšehradském nábřeží, řekl jsem Dáše přes rameno: „Drž se mě pevně oběma rukama!“
„Nemůžu, musím držet ten můj košíček, co je mezi náma“, odtušila ona.
Mezi železničním a Palackého mostem asi uprostřed, bylo tehdy jakési ministerstvo, kde obvykle stávaly dvě-tři šestsettrojky a já se jim vždycky musel vyhýbat přes tramvajové koleje, jenže dnes tam bylo prázdno a tak jsem zůstal na své straně ulice, ovšem zapomněl jsem, že od těch aut je tam dlažba promaštěná nakapaným olejem, což na vlhké vozovce a ve tmě nebylo vůbec vidět.

Následek byl děsivý, motorka šla do smyku a košík mezi námi podpořil špatnou balanc. Dáša se vykývla na opačnou stranu než já a už jsme leželi oba na dlažbě a motorka si to prdlala dál, ležíc kus od nás vedle chodníku.
Vyskočil jsem jak zajíček z jamky a vidím, Dáša leží na břiše rozplácnutá, jak široká, tak dlouhá a nehýbe se. Štěstí, že zrovna nic nejelo. Sehnu se k ní a říkám: „Dášo, Dášo, slyšíš mě? Co je ti?“ Kámen mi spadl ze srdce když se pomalu otočila na bok a řekla nepřítomným hlasem: „Kde je můj košíček?“ Napřed jsem jí pomohl vstát a dovedl na chodník, kus dál ležel ten zatracenej košíček, pak jsem vypnul motorku, měla rozbitý reflektor, jinak nic a zaparkoval ji za rohem budovy.

Oba jsme se shodli, že ten zbytek cesty radši dojdeme pěšky. Teď jsem si teprve všiml, jakou drastickou změnu prodělal Dášin vzhled. Byla od toho oleje umazaná jak brzdař na dráze a zcela zákonitě právě na těch nejvíce exponovaných místech. Začal jsem se jí omlouvat za ten karambol, jenže ona se zachovala jako lady a přešla to ležérní větou: „To nic, to se vypere, hlavně že máme kosti v pořádku  -  a bylo to aspoň ňáký dobrodružství, když už ne milostný“. 
Při loučení před jejím domem, mi zamávala stejným způsobem, jako když jsem pro ni odpoledne přijel, jenom ten její úsměv byl tak trochu nucený...