pátek 20. října 2017

Tante Emma Laden (obchůdek tety Emmy)

Tante Emma Laden, je v Německu něco jako „terminus technicus“ pro nostalgické, malé obchůdky, jako byly kdysi. Zdá se, že nejsou ještě docela na vymření, naopak stále přibývají. Lidé si uvědomují, že tyto obchůdky mají něco do sebe, totiž daleko lidštější atmosféru, než ony gigantické, anonymní hangáry různých Mega- Super- Hyper-marketů, kde se člověk cítí být ztracen mezi vozíky a regály s horami zboží. Ono to je v životě tak, že to, co je praktické a ekonomicky výhodné, nemusí ještě být pro kupujícího právě to nejlepší. Trocha té nostalgie nikoho nezabije...
Když si třeba vzpomenu, jak jsem chodil, coby pětiletý s maminkou nakupovat do obchodu paní Divíškové v Kuklenách v Hradci Králové, tak to byl pro mne zážitek, který si pamatuji celý život. Ta laskavá paní mi vždycky dala něco do ruky, třeba lízátko, nebo mandlový věneček a já samozřejmě ani nevím, jestli jí za to máti něco platila, nebo byla-li to její reklama. 

Když už jsem pak byl větší a chodil do školy, bydleli jsme v Praze Podolí a máti mě občas poslala pro to, co při svém nákupu zapomněla. Paní Pečená měla malý krámek v garáži vilky, kam jsem chodil rád, protože ta dobrá paní mne vždycky chválila, že pomáhám mamince s nákupy, říkala mi „mladý pane“ a vždycky mi něco dala, tak říkajíc od cesty. Nejčastěji jsem dostal „Sisi“, což byla ovocná karamela. Jednou jsem měl koupit margarin „Sana“ a dojel jsem si do krámku na tříkolce. Sanu jsem dal do síťovky a tu pověsil na řidítka. Jenže než jsem dojel domů domlátila se ta krychle margarinu o přední vidlici tak, že se z ní udělala, napolo rozbředlá skoro koule, za což jsem dostal, namísto pochvaly, vynadáno. 
Jindy zas mě matka poslala do krámku k paní Jochalové. Ta mně utkvěla v paměti tím, že byla moc malá, skoro jako já a na věci ve vyšších regálech nedosáhla, ale věděla si rady. Měla takový dlouhý řeznický nůž a když se jednalo třeba o kostkový cukr v krabici, tak tou špičkou nože tu krabici jakoby trochu napíchla zespodu, povytáhla z regálu a nechala si ji spadnout do náruče. Byl to skoro ekvilibristický kousek. Když se ale jednalo o něco těžkého, jako donést ze sklepa pytel brambor, tak si zavolala na pomoc manžela, pana Jochala a mne překvapovalo, že na něj zásadně volala: „Jochalé pocém!“

Do mlékárny jsem chodil nejradši. Tam to vonělo čerstvým nalévaným mlékem a tvarohem. Paní Hájková se mi líbila, byla podobná české herečce Heleně Bušové. Skončila však chudinka špatně, byla jednou z prvních obětí v pražské revoluci v květnu 1945, když vyběhla před krám, aby rychle stáhla roletu, dostala zásah ručním granátem do břicha. Byla na místě mrtvá.
Za komoušů začaly soukromé krámky postupně mizet a nahrazovaly je prodejny s uměle vytvářenými zprzněnými jmény, jako: „Narpa“, papírnictví, „Chemodroga“ byla drogerie, „Masna“ bylo řeznictví, „Hygie“ byl holič a kadeřník, "Čepkodruž" bylo družstvo výrobců čepic, "Mototechna" auto-moto-velo servis atd...atd...

Teprve v emigraci jsem si mohl znovu zajít nakoupit do soukromých obchůdků a pokud to nebylo nevyhnutelně nutné, stranil jsem se obchodním řetězcům. Samozřejmě chápu, že když má někdo početnou rodinu, že vezme auto a jede na veliký nákup. Já jsem toho tenkrát tolik moc nevařil a byli jsme s dcerkou jen dva, tak jsem si mohl dovolit ten luxus nakupovat v malém krámku Tante Emmy. Tam si člověk mohl popovídat o jejím zboží, co by mi doporučila a co bych měl bezpodmínečně vyzkoušet.
V Německu jsem si zvykl, že si lidi v pátek vzájemně popřejí hezký víkend, takže když jsem se pak vrátil do Česka a řekl kasírce v Hypernově, že jí přeji příjemný víkend, zatvářila se ještě víc opuchle než už byla a řekla: „Jakejpak, hezkej víkend, já tady budu tvrdnout celou neděli...“
Pomyslel jsem si jen tak pro sebe: "Jó, lidi jsou zde hlavně praktičtí a nějaké mezilidské konvence se tu už dávno nenosí..." Uvědomil jsem si, že jsem doma de facto exotem.
https://youtu.be/dLGbQpj0PZI

středa 20. září 2017

Teče voda teče a TGM


Byla to nejenom oblíbená píseň našeho prvního pana prezidenta T.G.Masaryka, ale i holá skutečnost doma v našem bytě. Najednou, z ničeho nic nám v kuchyni začala stříkat voda z kohoutu, ale nikoliv kolmo dolů odkud by měla, tam pouze kapala takovým morseovým způsobem, zato však tam kde nebyl žádný otvor a jenom hladká chromovaná trubice, tam z nepochopitelných důvodů vyrazila tenká fontánka vodorovně, jakoby dobře utajená injekční stříkačka v jinak normálním dřezu...!

Tento úkaz jsem neznal, v životě nezažil a tak jsem jako jedinou možnost viděl zavolat instalatéra, pana Chytráčka. Tento odborník se na věc podíval odborně a řekl, že to je vada výroby, a že to chce jinou baterii. Tím ovšem nemyslel baterii do auta, ale prostě jiný kohout. Říkat kohoutu baterie, je mi stále ještě divné, jako třeba v písni: "Na tom našem dvoře všechno to krákoře i ta baterie..."

Přestože tato naše baterie, abych to řekl odborně, je teprve rok stará, čili v záruce, tak jsme se rozhodli koupit novou, ale jiný model, aby to šlo rychle a aby byla jistota, že tento model je lepší aspoň tím, že je dražší. Během jedné hodiny bylo vše zase v pořádku, zaplatili jsme za kohout-baterii štangli zlata, panu instalatérovi od práce 400 Kč + tuzéra a naivně se těšili, že zas bude na čas klid a sucho v kuchyni.

Jenže jsme se radovali předčasně, za půl hodiny po odchodu pana Chytráčka, zjistila moje žena, že se celý kohout nebezpečně kolíbá a jak to výstižně nazvala: kohout se kinklá sem a tam! A tak jsem musel zavolat a poprosit pana Chytráčka, aby se dostavil znovu a nějak to lépe upevnil do dřezu, že se ta nová baterie nebezpečně kinklá. Za hodinku se pán opravdu dostavil, znovu se odborně podíval na svoji práci a pak to nějak zespodu utáhl a bylo to naráz hotovo, tentokrát jsem ovšem nebyl pro, dávat mu znovu bohatého tuzéra.

Moje pracovitá žena pak zahájila očistu skřínky pod dřezem a celá zoufalá mi přišla oznámit, že voda opět teče, nikoliv nahoře jako fontána, ale pro změnu dole do skřínky a věci tam uložené plavou na hladině jako nadmuté krávy při potopě světa. 
Bylo tedy nutno do třetice zavolat pana Chytráčka a ten se na to opět odborně podíval a vyměnil nějaké těsnění a teď už jenom čekáme, trneme a doufáme, že toho bylo dost. Konečně, do třetice všeho dobrého - "Teče voda teče", ale už jen v té krásné písni TGM.

https://youtu.be/3u9V_zmssh4

neděle 17. září 2017

Proč se lidi až chorobně nenávidí?

Když mi nějaký grázl vypáčí dveře od auta, aby mi mohl ukrást z palubní přihrádky dvě audiokazety a pytlík cucavých bonbónů, čímž mi způsobí škodu za vícero tisíc, popadne mě vztek a chtěl bych ho s chutí nakopat do dolních zad. To je nenávist omluvitelná, vzniklá momentálně vůči naprosto konkrétnímu odpornému zloději.
Když ale někdo někoho nenávidí z principu, aniž by ho znal, jen proto, že dotyčný je třeba Pražák, nebo je jiné rasy, jiné národnosti, jiného náboženství, jiného pohlaví, nebo je fandou jiného klubu či partaje, nebo je prostě jen příslušníkem jiné generace, pak se jedná o nenávist chorobnou, patologickou. Takováto nenávist, cíleně vypěstovaná v nás za 40 let komunismu pod heslem „třídní nenávist“, přežívá v nás bohužel dodnes a dědí se z jedné generace na druhou. Tato nenávist je vždycky podložena strachem z kohosi, aneb z čehosi, co nás, čistokrevné Čechy, neustále ohrožuje (!).

Třetinu svého života jsem prožil v Německu a měl jsem tedy možnost poznat mentalitu německou. Zdrcující většina Čechů nemá ráda Němce a když se jich ptám proč, tak z jejich odpovědí vyplývá skoro vždycky totéž: nacizmus. Ale nacizmus je vlastně jen jiná mutace nám všem dobře známého socializmu, jenže švihnutého slovem národní. Protože Němci jsou osmkrát větší národ, než my, nedá se shrnout jejich mentalita do jednoho pytle, ale dá se rozdělit do tří hlavních, naprosto odlišných druhů: západo-německá, jiho-německá (bavorská) a východo-německá (prušácká).

Já jsem nejlépe poznal tu západoněmeckou, která je mi sympatická a která je vyloženě pohodová. Ten nepopsatelný pocit bezstarostnosti, který teprve v posledních dvou letech začal mizet, tak jako v celé západní Evropě, pod vlivem novodobého stěhování národů, je jak pevně doufám záležitostí přechodnou, dočasnou. Ta německá všeobecně dobrá nálada třeba o karnevalech a jiných slavnostech je opravdu záviděníhodná. Většina Čechů ovšem poznala, pod pojmem "Němec", bohužel jen naše příhraniční sousedy, a někdejší soudruhy Němce východní. Jejich, z historie notoricky známou výbojnou prušáckou mentalitu, zasmrádlou komunizmem, jsme si pak povýšili na mentalitu všech Němců. To je to, proč si já s některými Čechy v tomto smyslu nerozumím.

Kolikrát si lámu hlavu nad tím, proč my nejsme stejně pohodoví jako západní Evropané, a jak by se to dalo změnit, abychom se neustále nepodezírali ze všemožných špatností, abychom se přestali kádrovat, abychom považovali druhé za slušné lidi a zapomněli na pravidlo: "Koho neznám, to je šmejd nebo grázl!" Vždyť přece ta zdrcující většina našich lidí nejsou padouši, ale slušní lidé a přece si nedáme kazit radost ze života kvůli té nesnášelivé menšině. Vím, že to znamená určité riziko, ale i to je lepší nežli vést zpackaný ustrašený život. Já jsem na svoji důvěru v dobro lidí po návratu do vlasti doplatil, mimo jiné tím, že jsem "půjčil" jedné osobě 16.000 Kč a teď teprv vidím, že to bylo na věčné časy. Ale nelituji toho, vzal to ďas! Věřím na dobro v lidech...


Místo toho, abychom se měli rádi a život, který máme jenom jeden, si co možná užívali, tak se často rozčilujeme nad mizérií života. Ale dominujícím faktorem kvality života není jen počet peněz na útratu a naše zdraví, ale i žití beze strachu z pocitu ohrožení od zlodějů, vrahů a nejrůznějších padouchů. My si držíme kapsy a kabelky v hromadné dopravě, my se už bojíme vyjít v noci na ulici a podvědomě se za tmy vyhýbáme parkům a temným zákoutím. Naše děti jsou ohrožovány dokonce i za bílého dne různými dealery a devianty. My se bojíme někde jen tak zaparkovat auto, aby nám nebylo ukradeno, my si musíme všechno stále hlídat a zamykat na deset západů, zkrátka, my jsme si už zvykli na to, že s námi jako neviditelný stín všude chodí v patách podvědomý strýček STRACH!

A přitom naše krásná země má to výjimečné štěstí oproti jiným zemím, že nám zde prakticky nehrozí přírodní katastrofy jako zemětřesení, hurikány, sopky či tsunami. Naše vichřice a zátopy jsou proti tomu jen chabou hříčkou přírody. Nám nehrozí války a prozatím ještě ani teroristé. Jen relativně málo nás ohrožují nakažlivé choroby a epidemie, tak co nám kazí pohodu a radost ze života? Z čeho tedy máme konkrétně strach? Víme to vůbec?
Ano, my máme v první řadě strach sami ze sebe, tedy z lidí. Proto se snažíme mimo jiné, třeba utíkat do anonymity. Jenže anonymita, až do nedávných dob považovaná za charakterovou vadu, je dnes noblesní internetovou nutností. Ovšem tato je dvojího druhu: neškodná a zlá až sadistická. Ta druhá chce lidem škodit a těží ze skutečnosti, že anonym je soudně nepolapitelný. Kolem nás se pohybují dnes a denně anonymní zloději, podvodníci, násilníci, vrazi, pedofilové, devianti, dealeři drog, hackeři, agresivní bulvár atd. Opravdovým problémem této naší české země je obtížná až často nulová vymahatelnost práva, ale to všechno je právě důsledek našeho latentního strachu, který nám našeptává: "Mlč, radši drž hubu, mohlo by to být horší a neangažuj se...!"

Jak se dostat z tohoto srabu? Myslím si, že je třeba hledat a svým hlasem podporovat charakterově stabilní lidi, ne demagogy, křiklouny a slibovače. Pamatovat si, že ten kdo jednou zradil naši důvěru, zradí ji zas. Stručně řečeno: Na místo umanutých partajníků, zvolit více  Masaryků. Věřím, že jen tak, můžeme překonat občanskou ustrašenost, podezíravost a věčné kádrování. To by asi bylo to pravé řešení, pane budoucí prezidente!

čtvrtek 10. srpna 2017

Moje memoáry "Jak jsem...(něco)"

Koho to zajímá? Nevím, ale přesto zde odkazuji na mé různé životní zážitky. Má to pro čtenáře ten plus, že se nejedná o vyfabulované povídky, ale o vyprávění skutečných příběhů z mého neskutečně dlouhého, celkem klidného, avšak pestrého, krásného života. 20 let svého produktivního věku jsem prožil v českém socializmu (1948-1968) a 27 let v německém kapitalizmu (1968-1995)...

Zde jsou odkazy "Jak jsem...(něco)", račte si vybrat:

  1) Jak jsem dělal díru do světa....................prokopáním se zeměkoulí do Austrálie..........Mix
  2) Jak jsem čutal fotbal bez míče................za války totiž neexistovaly kopací míče.........Stalo
  3) Jak jsem se stal lyžařem..........................na Kavčích horách v Praze, dnes ČT.............Stalo
  4) Jak jsem vymyslel návěstí BUDIT...........nebo NEBUDIT moji sestru Blanku................Story
  5) Jak jsem stavěl Most inteligence.............aniž bych prakticky hnul prstem.....................Story
  6) Jak jsem řídil tank T-34............................po pětiminutovém zaškolení na vojně..............Mix 
  7) Jak jsem dělal Bodování žen....................s kolegou v práci, když nebyla práce.............Stalo 
  8) Jak jsem stanoval v údolí Želivky...........dovolená tam, kde už je vše pod vodou..........Story
  9) Jak jsem měl zase Den BLBEC................cestou na randez-vous s dívkou Alenou........Story
10) Jak jsem kupoval podvazkový pás..........v luxusním krámě London, Regent Street......Story
11) Jak jsem se vloupal do hotelu..................hotel Ant.Zápotocký v Mariánkách................Story
12) Jak jsem se stal emigrantem....................když jsem bydlel u budovy Rozhlasu.............Stalo
13) Jak jsem byl objektem plánu XYZ...........pod záštitou doučování matematiky................Mix
14) Jak jsem byl v pytli...................................a proč jsem koupil ženě blůzičku....................Stalo
15) Jak jsem jsem měl tři tchyně.................. Nellu, Jiřinu a Marušku, všechny fajn..............Mix
16) Jak jsem spadl z Marsu............................při prvním kroku po návratu do vlasti.............Stalo
17) Jak jsem byl políben Nymfou............. ....odpočívající tiše na parapetu okna.................Story
18) Jak jsem byl v kadeřnickém salonu....... přestože mám jen pár chlupů na hlavě...........Mix
19) Jak jsem komunikoval s lidmi.................když jsem je chtěl zbavit "blbé nálady"............Story
20) Jak jsem to viděl s odstupem času.........třiceti let a jal to vidím dnes.............................Story

Děkuji mým čtenářům, že mě hojně čtou i když, bohužel skoro vůbec, nekomentují.
Chápu to tak, že v dnešní chaotické době nemá ni-ni-na-ni (nikdo, nikdy, na nic) - čas...

pondělí 19. června 2017

DOKTOR GUMA - soudruh vedoucí

Dne 1.dubna 1960, tedy právě na apríla jsem nastoupil do jedné pražské firmy, řekněme ALSET n.p., abych se nedotkl pravého jména firmy dosud existující a od prvního dne jsem se nepostačil divit. Projekční oddělení, kam jsem byl zařazen bylo před několika týdny pro nedostatek místa v hlavním závodě detašováno do jakési ratejny v prvním patře nad hospodou IV. cenové skupiny. 
V místnosti bylo asi deset rýsovacích prken a všude vládla pevná a neochvějná ruka plešatého soudruha Gustava Proseckého, kterému se tajně říkalo Dr. Guma. Na můj dotaz proč, mi bylo vysvětleno, že mu jednou přišel dopis z ministerstva na jméno soudruh Dr. G.Prasecký a jelikož se tomu všichni chechtali, snažil se to "a" vygumovat a nahradit ho písmenem "o", což bylo ještě víc do očí bijící. Načež každý dostal jím určené místo a nový stůl, na který jsme si nesměli dávat lahve s pitím ani hrnky s kávou, protože by to mohlo zanechat kruhové otisky na stolní desce. 

Již za měsíc mi bylo jasné, že v tomto podniku dlouho nevydržím, protože doktor Guma práci znormoval tak, že na každý výkres přiděloval svým rajbovníkům počet hodin, do kdy to muselo být nakresleno, a sice podle formátu výkresu. To znamenalo, že na formát A0, kde byla sestava, byl určen jeho odhadem nějaký počet hodin, bez ohledu na komplikovanost, na formát A1 byl tím pádem poloviční čas, na A2 čtvrtina času, na A3 osmina a na nejmenší detailní výkresy A4 byla jen jedna šestnáctina času. To logicky vedlo k tomu, že i malá součástka se kreslila ve zvětšeném měřítku na co možná velký formát, aby se tak získalo více času. Ti, kteří přesto zůstali pozadu za plánem, odpíchli si na konci pracovní doby jakoby odchod domů, načež se vrátili zpět k prknu a dodělávali tajně svůj úkol, aby nesplněním svého termínu neohrozili výplatu prémií celému oddělení.

„Tady je to jako u blbejch!", komentoval jsem tento způsob, ale to jsem ještě netušil co si Dr. Guma vymyslí v červnu. Toho dne bylo vedro 28°C a já jsem přišel do práce až ve 12 hodin, byl jsem předem omluven, dělal jsem zkoušku na řidičák. Když jsem vešel do kanceláře, měl jsem dojem, že se mi to jen zdá, že mám snad z toho vedra halucinace. Všecha 4 okna byla hermeticky uzavřena, ve vysokých nasypných kamnech se topilo o stošest, takže byla rozžhavená do červena, v místnosti bylo aspoň 40°C, kolegové i kresličky byli spaření jak špenát a lilo z nich tak, že se lepili na na své výkresy jak na mucholapky. Starším kolegům se už dělalo špatně, kresličky se odvážně odstrojily a střikaly na sebe vodu a tři nejotrlejší prý už seděli dole v hospodě u piva.

„Co se to tu proboha děje?", zařval jsem a chtěl jsem otevřít okna. Dívali se na mně s divným výrazem v orosených obličejích a jeden disciplinovaný soudruh mi řekl: „Teď se nesmí větrat, soudruh Prosecký měří o kolik se dá zvýšit teplota v této místnosti oproti venkovnímu okolí!"
„A k čemu potřebuje tohleto debilní zjištění?", nechápal jsem.
„No, přece, aby mohl vypočítat, jestli se to tady pak dá v zimě vůbec vytopit!"
„Tak tedy na této slabomyslnosti já nejsem ochoten spolupracovat!", a začal jsem otvírat okna.
Do toho vešel sám velký Dr.Guma, který musel zaslechnout moje poslední slova a nejdříve se trochu zarazil, načež řekl: „Dobrý to stačí, otevřte okna a dveře a přestaňte topit. Zjistil jsem, že se to tu vytopit nedá a na podzim, že se stejně budeme stěhovat do jiných prostorů."
„Ale to už já tady nebudu!" dodal jsem důrazně.




sobota 10. června 2017

LENKA

Jan Robin byl svým založením extrovert, člověk který se snadno a rychle seznamoval s kdekým, měl rád lidi a viděl na nich stále jen to dobré. Dokud ho dotyčný jedinec nezklamal, považoval ho za přítele a nenapadlo ho tohoto člověka podezírat z něčeho nekalého.
Tato jeho dobrá, ale nepraktická vlastnost, mu v jeho životě občas způsobovala problémy a zklamání, třeba když někomu půjčil peníze a ten mu je už nikdy nevrátil. Se svojí otevřeností se však nemohl a ani nechtěl rozloučit. Život uprostřed kádrování a vzájemného podezírání, tak jak to tady bylo zaseto za socializmu, mu šel na nervy a proto emigroval do světa svobody, kde se cítil dobře. Když šel komunizmus od válu, věřil, že s ním odejde i zasetá třídní nenávist. V tom se kardinálně zmýlil. Postupem doby, tak jak nadále klesala mezilidská morálka, se Jan v očích takzvaně "moderních" lidí stával jakýmsi podivným filantropem.

 
„Dobrý den, řekl Jan ženě sedící za stolem, když vešel do osobního oddělení, "vás jsem tady ještě nikdy neviděl, slečno, já jsem Jan Robin a rád bych mluvil s vaším panem šéfem.“
Žena s nápadně pronikavým kukučem se na něj usmála: „já jsem Lenka Landová a jsem zde teprve od prvního, takže není divu, že mě neznáte, vzhledem k tomu, že je dnes teprve třetího. Ale pan šéf tady není a nevím jestli byste chtěl váš problém řešit se mnou.“
„Vážená slečno...“
„Mimochodem jsem paní, pane Robine“, opravila ho.
„Pardon, vážená paní Landová, všechny mé problémy bych rád řešil jen s vámi, ale tady jde o to, že bych chtěl dostat přidáno a to asi nespadá do vaší kompetence“, řekl Jan.
„Máte pravdu, pane Robine, nechte mně tady vaší linku a já vám sjednám termín u šéfa a zavolám vám - ale bude to patrně až zítra.“

„Fajn, to jste moc hodná." Janovi neušlo, že ta žena je velice atraktivní a jak on rád říkával hotová pastva pro oči, takže dodal: "máte úžasný vkus kombinovat barvy tak, aby vznikl oslňující kontrast." Ona se podivila, jak to myslí? "Vaše lila frizura, černý rolák a ta brčálově zelená zeď za vámi, to je opravdu dominantní řešení!"
"Ten rolák mám kvůli bolení v krku a tu malbu navrhoval někdo už dávno přede mnou!" oponovala ona se zvednutýma rukama.
„Právě mne napadá, v kolik hodin chodíte na oběd?“ změnil Jan téma hovoru.
„Ještě jsem tady ve zdejší kantýně nebyla.“
„A šla byste se mnou, kdybych se tu pro vás stavil, řekněme v půl jedné?“
„Ano, děkuji, půjdu ráda aspoň budu vědět co a jak tady funguje...“

Při obědě se Jan s paní Lenkou bavili docela uvolněně jako staří známí a Jan jí mezi jiným řekl, že se mu ona jako žena neobyčejně líbí a že je škoda, že je vdaná: "Nemáte svobodnou sestru-dvojče, která vypadá přesně tak jako vy?“
„A víte, že mám! Sice to není dvojče, ale je o dva roky mladší.“
„Je skutečně tak krásná jako vy?“, vyzvídal Jan.
„Renáta je mnohem hezčí!“, usmála se Lenka, „je o kousek vyšší než já a má dolíček na bradě. Byla v naší rodině vždycky mazánkem! Ale je tady problém o němž teď nechci mluvit."

Druhý den po rozhovoru s personálním šéfem vyšel Jan z jeho dveří do předpokoje paní Lenky a dohodli se jít opět společně na oběd. V kantýně si sedli ke stolu, který byl trochu stranou od ostatních lidí, aby mohli nerušeně debatovat. Jan zahájil rozhovor nekonvenčně:
„Lenko, říkejte mi jen Honzo nebo Jane a nebudeme se titulovat tak strašně formálně.“
„Ano, souhlasím Jane, mně je to tak také milejší.“
„Fajn! Jinak jsem u šéfa docela uspěl a on mi slíbil zvýšit plat o deset procent! Ale ještě víc mě zajímá ta vaše sestra, jak je to s ní?“
„Víte Jane, já bych vás s ní zatím nerada seznámila. Je tady jeden velký problém o kterém sice nerada mluvím, ale vám to řeknu. Ona je nešťastná a pokusila se o sebevraždu. Potřebovala by nad sebou pevnou ruku, ji musí někdo hlídat, má totiž problémy s alkoholem a momentálně se léčí v sanatoriu.

Když se Jan o tom později bavil se svým nejlepším kámošem Pavlem, chtěje vědět co má dělat, tak ten ho také varoval před vztahem s takto závislou osobou. Nakonec to ale převedl do žertu: „Člověče, ty chlape špatná, nejdřív pořád nic, říkáš o fajn ženskou jsem už dlouho ani nezavadil, a teď najednou máš dvě nádherné baby, jednu krásnější než druhou a nemůžeš si vybrat!“
„Až na to“, řekl otráveně Jan, „že jedna je volná, ale je alkoholička a ta druhá je zdravá, ale není volná a nemá zájem. Takže výsledek je opět roven nule“.

Jan se pozítří rozhodl zavolat Lence večer domů. Chtěl by se totiž zatím seznámit s jejím manželem, aby v něm apriorně nemohlo vzniknout nějaké podezření či žárlivost. Bylo půl sedmé večer, tedy naprosto doba civilní, vhodná i podle Guta-Jarkovského k takovémuto přátelskému telefonátu. Naštěstí pro něj nastala varianta první, telefon zvedla Lenka, ale její hlas zněl podivně, nějak jinak, jakoby zlomeně smutně nebo uplakaně.
„Leni, tady je Honza, můžete mluvit? Co je vám, mohu vědět co se stalo?“
„Jste hodný, že voláte“, řekla přemáhajíc pláč, „já jsem si totiž netroufala vám zavolat a zatěžovat vás svými problémy.“
„Tak za prvé, Lenko, mně se můžete se vším svěřit, považuji vás za svoji spřízněnou duši a naopak budu rád když se mi se všemi vašimi problémy svěříte.“

„Ach, Honzo, je to moc špatné a já už z toho začínám doslova cvokovat. Představte si, že se Renáta tam v té ozdravovně sčuchla s nějakým jiným narkomanem, ten ji dal drogy a navíc se spolu opili, to se pochopitelně dozvěděl celý personál a protože tu léčbu hradí z valné části zdravotní pojišťovna, následoval jejich okamžitý vyhazov ze sanatoria a patřičná zpráva na pojišťovnu a na jejího ošetřujícího lékaře.“
„Tak teď si to Renáta zavařila tak říkajíc dokonale“, dodal Jan.
"Stalo se to předevčírem a ona do dneška není doma, já vůbec nevím kde je? Prý odjela s tím feťákem. Už jsem to ohlásila na policii... a dál nevím co - co mám dělat...?“

„Lenko, já mám nápad...“ Přerušila ho: „A to jsem vám ještě neřekla, že Roman.., ne, to nejde do telefonu... Jediné štěstí je, že to o Renátě mamka neví... Já jí musím lhát, když zavolá a ptá se na ni, říkám, že je všechno OK, aby to s ní třeba nepraštilo.“
"Leni, poslouchejte mě, musíme se někde sejít a všechno v klidu prodiskutovat.“
„Ano, prosím, přijeďte k nám jestli můžete, já musím zůstat na telefonu, kdyby volala policie nebo Renáta.“
„Fajn, tak řekněte vašemu manželovi, že jsem za čtvrt hodiny u vás doma, aby se moc nedivil a vymyslíme společně plán co dělat, ano, souhlasíte?“
„Ano, jsem ráda, jste hodný, díky.“

Když Jan dorazil k jejich domu, přečetl si jména na třech vizitkách a zmáčkl ten prostřední se jménem Lenka a Roman Landovi.
Lenka mu přišla otevřít, měla slzy v očích, padla mu kolem krku, dala mu pusu na tvář a řekla tiše: „Jsem moc ráda, že jste přijel, je mi hned líp!“ Jan se opatrně rozhlížel, nevidí-li je v tomto důvěrném okamžiku její manžel a zeptal se opatrně: „Je váš muž doma?“
„Ne, není, pojďte nahoru, všechno vám vysvětlím, tady to dole je byt mamky, která je momentálně u své sestry v Benešově“, řekla a vedla ho do bytu v prvním patře, kde ukázala prstem vzhůru: „Nahoře nade mnou má byt Renata.“ Pak mu nalila již uvařenou kávu a nabídla bábovku. Posadila se proti němu a bez dlouhého úvodu se mu začala svěřovat se svými rodinnými problémy.

„Jene, je mi to hrozně trapné, ale říct vám to musím, to by jinak nebylo fair. Před dvěma měsíci, to datum vím přesně, na den dobytí pařížské Bastily 14.července, jsem přistihla svou opilou sestru s mým mužíčkem Romanem v naší manželské posteli. O čem se bavili nevím, ale od té chvíle pro mne přestalo mé manželství existovat a zažádala jsem o rozvod.“
„Hm, tak to bylo hezké nadělení“, řekl zadumaně Jan, „a myslíte, že si Renáta ve svém opojení byla vůbec vědoma toho, jak moc vám ublížila? A vy se přesto k ní, teď po tom všem, chováte tak hezky? To je od vás velkorysé, prostě neuvěřitelné. A ví to vaše mamka?“

„Neřekla jsem vám, proč je mamka u tety v Benešově. Abyste se v tom vyznal, řeknu vám všechno po pořádku. Renáta od svého rozvodu vloni začala odpovídat na inzeráty a dávala si vždy rande v restauraci Romantic a tam se také občas zlinkovala. Jednou, někdy v dubnu, se tam prý náhodně setkala s Romanem, což jsem pochopitelně nevěděla a tak začala, jak to já nazývám: "Romance s Romanem v Romanticu". A protože takové pití něco stojí, tak jí kolikrát stačily jenom dvě deci vína, kombinovaného s nějakými tabletkami a byla zase opilá na mol.“
„A ona nepracuje, nebo jak to je? Vy ji živíte?“ otázal se Jan.
„Ona bere podporu v nezaměstnanosti, něco jí přidávala mamka a něco já, což by jí normálně stačilo, ovšem na pití to nevycházelo a tak si hledala různé oběti z inzerátů. Využívala toho, že je krásná a byla ráda, když za ní někdo zaplatil. A potom, když to prasklo s Romanem tak, že jsem je najednou překvapila svým dřívějším návratem z nemocnice, tak vyšlo během rodinného kraválu mimochodem najevo, že ti dva to spolu pekli už od dubna. Mamka odjela k tetě, protože se prý nebude dívat na tuto Sodomu a Gomoru u nás doma. Je totiž velmi nábožensky cítící a tohle ji úplně sebralo. Já jsem okamžitě vyhodila naší manželskou postel a Renáta si ji klidně vzala k sobě nahoru. Řekla jsem ji, ať si tam beze všeho zároveň vezme i Romana a postavila jsem mu kufr s jeho svršky před dveře...“
„To jste udělala hezky energicky, bravo, to bych do vás nikdy neřekl, ale měla jste recht!“
„Nejlepší na tom bylo to, že oni tam spolu skutečně asi čtrnáct dní žili, a já jsem v noci byla nucena poslouchat jejich pronikající orgasmy. Naštěstí ho Renáta brzy vyhodila, ale jemu to nevadilo, on měl v zásobě ještě nějakou jinou vedlovku u které je možná dodnes. Pár dní po tomhle rodinném běsnění, se Renátka dostala do depresivní fáze a pokusila se o sebevraždu plynem. A pak dál už to znáte. Tak je ta historie podle pravdy, chápete, že to je věc se kterou jsem se vám nechtěla hned pochlubit, vrhá to špatné světlo na celou naši rodinu.“ Lenka si utřela slzičku a smutně se usmála.
„A teď máte plnou hlavu starostí, kde se ta vaše povedená sestřička flinká“, dodal Jan.

„Víte, kdybych nevěděla jaká byla dřív, než si vzala toho gaunera Vláďu, tak bych ji taky už nic nevěřila a úplně ji odepsala, ale ten její původně zdravý základ mi dával chabou naději, že se snad ještě chytí. Ona byla velmi nadaná grafička a najednou se celá její inteligentní osobnost zhroutila do alkoholem prosáklé opilé trosky. Je to přece jen moje sestra a mojí povinností je jí pomoct, i když ta naděje je dnes už skoro nulová.“
„Leni, teď začínám mít o vás strach. Jste sama v celém baráku a co kdyby se tu najednou objevil některý z těch vašich gaunerských ex-manželů, zavolala byste mě ihned?“
„Zavolala, ale nebojte se, to nepřichází v úvahu, Vláďa, ten je ve vězení, dostal osm let za výrobu a distribuci drog a Roman je spíš slabošský sukničkář než gauner.“

„Kocajdank, aspoň tak“, oddechl si Jan a dodal, „podívejte co jsem vám donesl“, a vytáhl z kapsy cédéčko se skladbami Duke Ellingtona.
„Jé, děkuju moc, to si hned pustím, abych konečně přišla na jiné myšlenky.“ Vtom zadrnčel telefon. Byla to Renáta a oznámila Lence, aby o ni neměla starost, že je u Luboše, což je její nový přítel ze sanatoria a mají se moc rádi. To, že je odtud vyhodili jim nevadí, budou se teď hlídat sami a pokusí se najít smysl života ve vzájemné lásce. Kde bydlí jí zatím nemůže říct, chtějí být sami.
„Reno!“, zvolala Lenka, „mně to přeci můžeš říct, kde jsi!“
„Ne, radši ne! Čau Lenko, brzy se ti zase ozvu...“
„Čau Renátko“, řekla Lenka tiše a oddychla si, „aspoň, že tak...“

Začalo se stmívat a Lenka pustila darované cédéčko. Jako první zaznělo v té chvíli skoro příznačně "Mood indigo" a Lenka se zeptala: „Nemusím rozsvěcet? Chtěla bych držet černou hodinku.“
"Jsem pro, tedy už kvůli šetření proudem", podotkl Jan a přisedl si k Lence na gauč...

https://youtu.be/sVls2p79FJQ

úterý 14. března 2017

Stalo se: ONA stanula ve dveřích...

Už před mnoha lety se pro mne a moji dceru pootočil svět. Většinou je to v rodinách tak, že se tyto rozrůstají o nové členy pomocí miminek, nebo zužují o ty kteří odešli navždy. U nás se naše dvoučlenná mini-rodinka rozrostla o ONU, moji novou ženu Jitku, která se tak stala pro dceru o něco starší kamarádkou.
V té době jsme už devět let žili s dcerou bez její matky, která se od nás odstěhovala za hlasem svého srdce, což nám celkem nevadilo, všechno klapalo harmonicky dál, až na malé nepatrné kolize, hlavně na poli stravovacím. To znamená, že jsem někdy opomněl dokoupit různé potraviny. Když se to stalo o víkendu, tak to nevadilo, zajeli jsme si na oběd či na večeři do čínské, řecké, italské, rakouské či německé restaurace.

Horší to bylo, když jsem k večeři zapomněl koupit chleba, zatímco ostatní věci jako máslo, sýr, salám, vejce a různé konzervy doma byly. Vzpomněl jsem si na text jedné poučné socialistické písně, že bez chleba nelze jíst a bez vody nelze pít, kdo by to řek'? A tak jsem dceru poslal k sousedům si vypůjčit kus chleba nebo toasty, ale když se nám to stalo za pár dní znovu, tak to už mi bylo trapné půjčovat si zase chleba, aby si sousedé nemysleli, že třeba otec prochlastal peníze a dítě, chudák, nemá ani suchej chleba.

Byl večer, tma a obchody byly už dávno zavřené a mě napadlo dojet si 12 km na nádraží do Wiesbadenu, zde byl vždy otevřený kiosk a dalo se tam leccos koupit. Takže jsme si tam s dcerkou vyjeli, dali si příkladně "Hamburgra", nebo tzv. Curry-Wurst, což je opečený buřt s kečupem a karí plus hranolky, nebo croissant plněný sýrem či čokoládou a podobné pochutiny. Chápal jsem, že to není zrovna ta nejzdravější výživa, zvláště ne pro dítě a proto jsem se marně snažil nezapomínat na takzvané potraviny zdravé a mít doma chleba!

Teprve když vstoupila do našeho života ONA, tj. Jitka, která z ničeho nic stanula ve dveřích a já jí vyprávěl s jakými problémy neustále bojuji, vše se rázem změnilo. Jednou týdně, nejlépe ve čtvrtek jsme si vyjeli na velký nákup a pak bylo po celý týden doma všechno, až na několik zapomenutých maličkostí a ty žena dokoupila cestou z práce domů.
Od té doby máme doma všeho dostatek až přebytek, ale nejen co se potravin týče, nýbrž i kosmetické a hygienické potřeby, pasty na zuby, kartáčky, jakož i ubrousky, mýdla, žárovky různých Wattů, i baterií různých velikostí do všemožných ovládačů. Jen hřebíky, šroubky, vrtáky a vůbec věci technické si musím hlídat sám, což zůstalo taky dodnes problémem.

Žena mi to vysvětlila vědecky, takzvanou druhou nervovou signální soustavou, která mužům často chybí. Já prý zjistím, že musíme něco koupit teprve v momentě, když to nutně potřebuji. Ona jako žena, vždycky počítá s tím, že občas nečekaně něco dojde, třeba praskne žárovka a proto ji má chytře doma v zásobě, jakož i všechno ostatní. Takže když nečekaně vypnou proud, nevadí, máme zásobu svíček, když neteče voda, máme v zásobě minerálky, když nám dojde chleba, máme housky, rohlíky a toasty a jedině když nám bouchne televize,  musím náš večerní program zachraňovat svými příběhy a povídkami...

https://youtu.be/GRWdDeC7lCg

neděle 12. března 2017

Virgo intacta (panenství)

Paní Vyhnálková, sousedka zubaře Jana Raka, přišla tentokrát bez dcery k němu do zubní ordinace, když už končil: „Pane doktor, nezlobte se, že vás takhle večer votravuju, ale chtěla jsem se vás jenom něco zeptat. Měl byste chvilinku času?" 
„Samozřejmě, nebolí zoubek, paní Vyhnálková, pojďte, posaďte se!", řekl uctivě zubař. 
Paní Vyhnálková se zhluboka nadechla a spustila: „To ne, ale ta naše nezdárná holka Adéla, je jí teprve patnáct a už je asi v jiným stavu, ta můra! Já vím, že tohle není váš vobor, ale jste taky doktor, i když jen zubní, tak si myslím, že byste mi moh' nějak poradit."

„To pochybuji, paní Vyhnálková, proč s ní raději nejdete rovnou ke gynekologovi?", podivil se zubař, "to víte, děvče je to nádherné!"
„Dyk já sem s ní už byla u doktorky, hned když poprvý nedostala měsíčky a já si myslela, že buhví co, ale doktorka mi potvrdila, že je „virgo intacta", víte co to znamená...?"
„Ano, to je neporušené panenství", řekl, aby vypadal v jejích očích jako expert, „takže v čem je tady problém, paní Vyhnálková?"
„Jo, problém je ten, že teď už nedostala měsíčky podruhý a když jsem s ní doma sama udělala zkoušku s takovým tím papírkem, tak to ukázalo, že je přece těhotná! Hned dostala pár facek, aby se přiznala s kým to má a vona furt brečí a přisahá mi, při smrti naší babičky Antonie, že vůbec nic s nikym neměla! Ale to přece není dost dobře možný, že jo!"
„Ano, to máte sice pravdu, virgo intacta se sice s těhotenstvím logicky vylučuje, ale abychom té vaší dívce nekřivdili, zeptám se příležitostně ještě mého kolegy gynekologa, jestli se už někdy v životě nesetkal s podobným případem."
Zubař pak ze zvědavosti hned příští den zavolal svého bývalého spolužáka z gymnázia, gynekologa Miloše Pacovského do jeho ordinace a zeptal se ho, může-li ho tam ještě dnes navštívit.
„Když ti to nebude vadit, že usedneš v čekárně mezi samé baby, tak klidně přijď, já doufám, že netrpíš mimoděložním těhotenstvím", zašprýmoval si Miloš.

V čekárně vzbudil příchod Jana Raka pozornost, asi jako kdyby tam vešel velbloud minimálně tříhrbý, i když si sedl až do koutka k oknu. Všechny dámy, které tam seděly, zvedly své různobarevné hlavy jako na povel a s tázavým pohledem zůstaly na něho konsternovaně zírat. 
„Prosím, můžete mi říct, kdo je poslední?", zeptal se Jan hlasem, jako by se omlouval.
„Poslední jste vy, pane", řekla kyprá bělovlasá bábrlinka a dodala, „takže já jsem před vámi teď předposlední."
„Pane, upozorňuji vás", vložila se do debaty kysličníková blondýna, „toto zde je ale gynekologie."
„Ano, děkuji, já vím", přitakal rychle Jan.
„Pánské oddělení je v té chodbě nalevo", doplnila černovlasá Esmeralda.
„Ano, děkuji, já vím", opakoval.

Poměrně pestře pomalovaná bruneta a hezká zrzka se na sebe podívaly, něco si šeptly a začaly se chichotat. Zubař to nevydržel, aby se nezeptal, jaký to byl asi dobrý vtip, co si právě řekly: „Víte, dámy, my bychom se taky chtěli zasmát, čekání je nudné, řekněte to nahlas, prosím."
„Ne, to nejde", řekla ta rusá a znovu vyprskla.
„Ale jo, já to řeknu", odporovala jí bruneta, „napadlo nás, jestli nejste přeoperovanej..."
To Janovi vnuklo myšlenku, tuto možnost rozehrát a začal ochotně líčit své přeoperování téměř do detailu a všechny ženy mu pozorně naslouchaly. Teprve když si chámovody spletl s Eustachovou trubicí, pochopila ta nejbystřejší zrzka, že si z nich utahuje: „Ten pán nás tahá za nos!", a znovu se rozchichotala.

Do toho se otevřely dveře ordinace a MUDr. Pacovský, když spatřil Jana, řekl omluvně: „Promiňte dámy, tady můj kolega doktor Urbánek mi přinesl nějaké podklady" a vzal Jana přednostně do ordinace. „Tak povídej, co se děje, máš něco akutního", zeptal se Miloš. Jan mu v kostce vylíčil případ Adély a chtěl vědět, jak dalece to je pravděpodobné.
„No, abych ti řekl pravdu, moc pravděpodobné to není, spíše bych řekl, že ta dívenka lže, ale znám jeden skutečný případ, kdy šestnáctiletá panna také otěhotněla tak, že se vykoupala ve vaně s vodou, v níž se před ní vykoupala její matka po sexu. Ta nevinná dívka se tak tímto způsobem dostala do jiného stavu se svým vlastním otcem. V teplé vodě totiž mohou spermie přežít i třeba celou hodinu." 
„Takže přece by to mohlo být, byť i jen teoreticky, ale možné", řekl zamyšleně Jan, načež poděkoval Milošovi a vrátil se do své ordinace.

Večer si pak pozval obě dvě, matku i dceru, k sobě na pohovor. Nabídl jim kávu a sušenky a začal svůj plaidoyer ve prospěch Adély, která byla očividně zakřiknutá: „Chtěl bych vyjít z toho předpokladu, Adélko, že mluvíte pravdu, a že jste dosud, jak tvrdíte panna. Nejprve bych se chtěl zeptat vás obou, jestli u vás někdy nastala situace, že jste se z nějakého, třeba šetrnostního důvodu, obě koupaly v téže vaně vody?"
Paní Vyhnálková se podivila: „No, nevim proč se ptáte, my jsme sice chudá rodina, ale čistotný sme. Tak moc s vodou nešetříme, víte - jó, akorát tenkrát na mý narozeniny, to zrovna jako naschvál netekla teplá voda a já jsem ji musela vohřejvat na sporáku, tak to jsem se vykoupala až po Ádě."
„Né, mami, já jsem se koupala až po tobě, když jsem přišla ze Sokola", řekla Adélka.
„No, to je snad jedno, né?", vyhrkla Vyhnálková.
„Tak docela jedno to není, paní Vyhnálková, kdy jste měla narozeniny?"
„Druhýho července, to bylo zrovna takový vedro." 
„To by časově souhlasilo, teď máme konec srpna", zauvažoval Dan a pokračoval, „od mého kolegy gynekologa jsem se dozvěděl, že takový případ on sám jednou řešil, totiž, že se dcera vykoupala s matkou, která měla krátce před tím sex se svým mužem, takže dcera otěhotněla nevědomky spermiemi svého otce! Jak vidíte i takové náhody se mohou stát..."
„Jenže v naší rodině to není možný", ozvala se Adélka a kroutila hlavou, „vždyť náš táta je už od května zavřenej v base!"
Načež paní Vyhnálková uraženě vstala, mávla odmítavě rukou a řekla: „No, právě, to je ta blbost, to tady nevyřešíme, pojď Adélko,  deme dom...!"

čtvrtek 9. března 2017

Co je to Oostende?

Dnes už je to otázka vcelku triviální, skoro každý ví, že to je v Belgii u moře, jenže "za komoušů" to bylo něco moc vzdáleného a mně to připadalo jako noblesní ráj pro celebrity, co si nechají namalovat plavky přímo na tělo. O hodně později, když už to bylo možné, aniž bychom museli riskovat zastřelení na hranicích, jsme se s manželkou rozhodli toto město navštívit. To už jsem věděl proč se nejzápadnější město Belgie jmenuje nelogicky Oostende, tedy „Východní konec". Vzniklo to tak, že toto městečko původně leželo na východním konci podlouhlého pobřežního ostrova Testerep, odděleného od pevniny jen úzkým přírodním kanálem. Právě tak i západní konec tohoto asi 15 km dlouhého ostrova byl pojmenován Westende. Kanál byl však později zasypán, takže se tím ztratil i ostrov Testerep, Oostende pochopitelně zůstalo tam kde bylo, ale  z hlediska celé Belgie leží směrem k západní hranici s Francií.

Tohle město má svůj zvláštní půvab, který zde nebudu popisovat, to si může každý kdo má zájem nalistovat třeba v turistických příručkách. Zmíním se jen o maličkostech. Moji ženu tam zaujaly květinové hodiny, které jsou velmi přesné a kde všechno mimo ručiček, tedy i datum, je sestaveno z květin. Žena chtěla vědět, jak to dělají, že každý den je tam správné datum. A oni skutečně vždy o půlnoci přinesou jiné bedýnky s květinovými číslicemi a vymění datum. Nevím, šlo by něco takového nainstalovat v Praze? Pochybuji, protože tento veřejně přístupný (hodinový) trávník by tady nevydržel. Tam ho nikdo neničí ani nezaneřádí odpadky, ani hodinové ručičky a květiny neukradne! Co to je za divné lidi?

Mne naproti tomu tam zase nejvíce zaujala pobřežní promenáda, lemovaná jak jsem pracně napočítal asi čtyřiceti restauracemi, jedna vedle druhé tak těsně, že jen rozdílností barev ubrusů se pozná, kde končí jedna hospoda a kde začíná druhá. Objevili jsme tam jednu pro nás favoritní nóbl rybářskou knajpu, kde jsme si dávali ty nejlepší grilované Seezungen (mořské jazyky) neboli kambaly, jaké jsme kdy jedli. Jenom kvůli této rybě bych tam rád jel ještě jednou...

A něco na konec, takový hezký zvyk: Když jsme se procházeli nočními ulicemi Oostende, všiml jsem si v jedné ulici, že se v různých bytech najednou krátce rozvěcejí okna a v nich nahé ženy. Kdykoliv jsem však upozornil manželku: „Otoč se a podívej se támhle v druhém patře!", tak než se ona stačila otočit, okno zhaslo, takže nic neviděla. Ty dámy se taktně ukazovaly jen pánům! Asi se před ženami, nevím proč, styděly...

středa 8. března 2017

Nejkrásnější léta života...

Snad každý si pod tímhle pojmem představí něco trochu jiného. Velice často se říká, že nejkrásnější léta jsou dětství nebo mládí, jiní ale zase tvrdí, že nejlepší je takzvaný střední věk, druzí oponují, že toto je věk kritický pro všechna manželství – a navíc mládí je fuč a do penze daleko. Optimisté věří, že muži jsou v té době v nejlepších letech a ženy, že jsou zralé a sexy. Pesimisté s hrůzou vidí blížící se penzijní léta, která jsou pro ně krutým údělem stáří. Jiní zas se nemohou dočkat svého odchodu z pracovního procesu a dokonce se snaží nějak dosáhnout na předčasnou rentu...

A jak to vidím já? Stáří není zlé, pokud my splňujeme dvě podmínky a to: máme zašetřeno něco peněz pro vylepšení důchodu a máme to štěstí, že nejsme těžce nemocni. Stáří má jinak své nesporné výhody. Mohu vést tichý a klidný život a nemusím se neustále honit za nějakými termíny. Jsem svým pánem, mohu dělat to, co se mi líbí, rozhoduji o všem sám, jsem svobodný. Mohu si číst a psát dlouho do noci a příští den třeba prospat dopoledne. Osvobozuji se od všech lidských nenávistí a závistí, umím si vážit života a nezapomenutelných chvil a mám v hlavě nepřebernou řadu milých až dojemných vzpomínek.

V životě je vždy dobré mít tzv. kamarádku (kamaráda) do nepohody. S mojí první manželkou jsme se brali když mi bylo 24 let a příbuzní jí prorokovali, že to špatně dopadne, protože já jsem příliš mlád. Ano, skončilo to rozvodem, ale z její viny. Právě tak i druhé manželství dopadlo jako přes kopírák. A čert ví jak to bylo, vina je prý vždy na obou stranách. Moje třetí manželka byla dosud svobodná (38) a tak prý hrozilo, že naivně naletí na nějakého zkušeného, podlého Dona Juana (54). Na nás se prostě hodil text známé písně „Too young" (Příliš mlád) jako ušitý až nato, že:

„Dnes (po 32 letech od svatby) máme oba šedý vlas, (žena obarvený), a známí diví se ti zas, jak vůbec mohla sis mě (tenkrát) brát, vždyť jsem už nebyl příliš mlád..."


Jenže toto naše manželství se nám přesto, jakoby na truc, povedlo a my neznáme v celém našem širém okolí srovnatelně perfekt-úžasný vztah. A tak chci za něj těmito několika řádky mé milé ženušce Jitušce z celého srdce poděkovat...